Památky a místa ve Wellingtonu 2. díl

---

Po krátké odmlce přichází další díl našich toulek po památkách a krásách Wellingtonu, tentokrát se vydáme do spíše do přírody a navštívíme Botanickou zahradu. Obohatíme to návštěvou muzea, nejstylovějšího second-handu a nedělní kávičkou. Tak vás nebudu dlouho napínat a jdeme se vydat za dobrodružstvím.

Botanic Garden and Cable Car

V pátek se po dlouhé době ukázalo sluníčko a nebe bylo zase bez mráčků. To byl jeden z důvodu, proč jsme se vydali na návštěvu místní botanické zahrady, která se nachází kousek od Victoria University v části Kelburn. Cestou je potřeba vyjít řadu schodů. To je jeden z typických znaků Wellingtonu, vše je v kopci, všude vede řada schodů a nebo pořádně klikatá silnice. Schody očividně udržují místní ve formě, ono totiž když jich pár vyjdete, je to skvělé rozcvičení vašeho kardiovaskulárního systému. Pro více lenivé občany vede k botanické zahradě lanovka Cable Car, která je typickou dominantou obrázků z Wellingtonu. U zastávky lanovky se nachází Cable Car Museum, které popisuje vznik a použití lanovky během 20. století.

V místní botanické zahradě najdete nádherně zelené stromy a keře, ale především právě kvetoucí azalky a rododendrony. Stále si myslím, že vyměnit podzim za jaro byl nejlepší nápad, který jsme kdy dostali. I přesto že ve Wellingtonu je hodně větrno a jaro je občas hodně deštivé, jsou pro nás dny slunce úplnou odměnou a hodně si je užíváme. Ono sedět v listopadu v parku na trávníku a dělat si piknik pod sluncem, které pěkně opaluje, to se nám v Česku nemůže stát. Při toulkách po botanické zahradě jsme došli až k Peace Garden, která je tichým koutem s vodopádem a zahradou v japonském stylu. V její blízkosti si lebedí kachničky, které si šťastně trajdají po cestě a rády obklopují zdejší turisty.

Lady Norwood Rose Garden

Jedna z nejkrásnějších částí botanické zahrady je zahrada plná kvetoucích růží. No povězte, nejsou krásné zrovna tyto dvě?

Dobře, raději dost vtípků a hurá do zahrady! Při příchodu z Main Garden vás nejprve uvítají vlčí máky nejen v červené, ale i oranžové, žluté nebo bílé barvě. V blízkosti záhonů s máky je i místní Picnic Café, kde si můžete dát něco k pití či jídlu a kochat se pohledem do zahrady. Tato oceněná zahrada v sobě skrývá nespočet záhonků s tradičními i novými odrůdami růží. Vše je navrženo do dokonale geometrického obrazce, který vytváří kontrast mezi záhony a zelenou plochou. Procházet se zdejšími záhonky je balzám na duši.

Begonia House

Součástí zahrady plné růží je i velký skleník, kde se nachází Begonia House. Najdete zde tropické a teplomilné rostliny - orchideje, begonie, ibišky, amarylis, banánovník a jiné palmy. Součástí výstavy je i rybníček s lekníny. Venkovní zdi skleníku lemují stromečky s citróny, plazící se vinná réva a okrasné květy.

Herb Garden

Další částí botanické zahrady je Herb Garden nebo-li bylinková zahrádka. Lze zde najít typické bylinky a koření nejen Nového Zélandu, ale i rostlinky běžně pěstované u nás v Evropě. Například jsme zde našli šalvěj (ačkoliv s poněkud většími listy), měsíček lékařský, kopr, několik druhů levandule, rozmarýn (tedy spíše rozsáhle koberce rozmarýnu), majoránku, anděliku a plno dalších.

Po cestě z botanické zahrady směrem do centra Wellingtonu nás nejvíce zaujala obrovská borovice. Honza měl velké přání, abych ho u borovice vyfotila. Alespoň můžete vidět, jakých rozměrů zde mohou dosahovat místní stromy. Zdají se být podstatně větší, než stromy u nás. To platí především pro zdejší typické zélandské kapradiny, které vypadají jak z dob dinosaurů, kdy přesličky ještě byly stromy.

The Hunters and Collectors

V rámci našich pochůzek po různých obchodech jsme narazili na jeden z největších skvostů Wellingtonu. Jedná se o snad nejvíc stylový second-hand, který jsme za svůj život viděla. Díky jeho návštěvě se ocitnete v 70. letech, kdy z rádia hraje California Dreamin' a frčí styl Hippie. Vše zde hýří barvami a je pretty cool! Pokud chcete nejvíc retro obleček navštivte Wellingtonské sekáče.

Te Papa museum - Gallipoli: The Scale of our War

Po slunečném pátku přišlo "nádherné" sobotní počasí, které vyzývalo k návštěvě muzea. Ono totiž chodit po Wellingtonu v dešti je jen pro otrlé, poněvadž zdejší vítr vám s deštěm dá pěkně zabrat. Proto většina místních absolutně nepoužívá za deště deštník, jelikož by z něj po prvním použití měli jen kup drátů. Sobotní nečas jsme si tak zpříjemnili v zdejším Te Papa muzeu, které obsahuje řadu zajímavých expozic. My jsme během odpoledne zvládli jen jednu a i ta nám zabrala více jak dvě hodiny.

Jednou z nejnavštěvovanějších výstav je expozice o Gallipoli. Jedná se o jednu z bitev během 1. světové války, která se odehrála na území Turecka během let 1915-1916. Zde se odehrála bitva vedená Velkou Británií a Francií proti Osmánské říši, která se připojila k Německu. Britové chtěli získat kontrolu na Dardanelským průlivem a přístup k Marmarskému moři. Společně s Británií a Francií zde bojovali vojáci z Indie, Austrálie, Nového Zélandu a Newfoundlandu. Nejprve šlo o námořní akci bitevních lodí, později zde byla vyslána armáda. Bohužel ani účast armády neprolomila tureckou obranu, a tak se stala bitva u Gallipoli jednou z krvavých a neúspěšných bitev, při které zemřelo pod vlajkou Británie asi 250 000 vojáků, z toho bezmála 3,000 vojáků z Nového Zélandu.

Zdejší expozice je dechberoucí. Její součástí jsou gigantické sochy vojáků (2,4 krát větší než lidská velikost) z naprostými detaily (chloupky, pot aj.) zachycující 8 příběhů těchto můžu, které jsou dále rozvedeny na informačních panelech. Nechybí 3D mapy, miniatury, mnoho replik a projekcí. Příběhy vás doslova pohltí a přenesou do centra této nepovedené krvavé bitvy. Byl by hřích tuto expozici nenavštívit.

Mimochodem je nutno dodat, že zdejší muzea a zahrady jsou přístupné zcela zdarma.

Nedělní kávička

Náš stěhovací a zařizovací týden jsme ukončili nedělní návštěvou mše v kostele St Mary of the Angels (viz. minulý článek o památkách). Po mši mě milý Honza pozval na kávu, a tak jsem neodolala a vybrala si místní kavárnu Pandoro na Willis Street, kde chodíme denně a já neustále obdivuji, jak zde dělají kávu do misky. Má volba kavárny byla trefa do černého. Já si dala Flat White (tady ani jinou kávu nepiju) a Honza si dál vaječnou omeletu. Tradááá! Opravdu jsem dostala kávu do misky, kterou člověk popijí skoro jako polévku. Káva to byla výborná a nechyběla ani namalovaná zélandská kapradina. Naprostá dokonalost pro milovníka kávy.

Náš víkend se chýlí ke konci, poněkud rychleji než víkend v České Republice (může za to +12 hod. rozdílu v čase). Posíláme hodně pozdravů do naší domoviny a samozřejmě se brzy zase ozveme s dávkou nových zpráv. Mějte se krásně! :)