Památky a místa ve Wellingtonu 4. díl

---

Po velice dlouhé odmlce přichází další díl ze série Památky a místa Wellingtonu. Popravdě, kdyby mne živilo psaní článků, byla bych nejspíše chudá jak kostelní myš, jelikož se k jejich psaní dostanu velice sporadicky. Nutno podotknout, že další článek si doslova vyprosili rodinní příslušníci, kteří úpěnlivě prosili o další story z novozélandského života. Tak vás nebudu dlouho napínat, pěkně se usaďte a vychutnejte si náš poslední díl z toulek po Wellingtonu.

Mount Kaukau - Khandallah

V polovině ledna jsme se dozvěděli, že našemu spolubydlícímu Kiwákovi nechtějí prodloužit smlouvu na další rok, a tak jsme byli nuceni hledat nové bydlení. Dá se říct, že tahle situace nastala v nejméně vhodnou dobu, jelikož na konci ledna se do Wellingtonu vracejí studenti vysoké školy, a navíc všude chtějí podnájemníky minimálně na jeden celý rok. Ceny hostelů vzlétly do nebes a všeobecně se ceny pokojů zvedly na nehorázné částky. Doufali jsme v zázrak a začali naše hledání. Díky jedné nabídce v Khandallah jsme si udělali krásný výlet mimo město.

Do Khandallah se nejlépe dostanete vlakem z Railway Station u Parlamentu. Zdejší nádraží má moc krásný vnějšek i interiér, a my si tak konečně mohli vychutnat cestu mimo město. Vyrazili jsme směr Johnsonville a po asi 20 minutách jsme byli na místě. Zamířili jsme na prohlídku bytu, po které jsme měli půl dne volno, a tak jsme vyrazili na Mount Kaukau, která je součástí Khandallah Park. Opět jsme se dostali do tajuplného lesa z dob dinosaurů a užívali si ticha během cesty do kopce.

Na vrcholku se nám naskytl nádherný 360° výhled na celý region Wellingtonu, který se táhne do všech stran a rozprostírají se v něm kopce, části města a samozřejmě oceán. Na zdejší lavičce s dech-beroucím výhledem na Wellington jsme posvačili naše zásoby z domova a vydali dál na cestu. Z Mount Kaukau jde za krásného počasí vidět až na vrcholky hor na Jižním ostrově, takže se nám naskytl překrásný výhled na vzdálené vrcholky. Pokračovali jsme dál na Skyline Track, který vede přes odhalený hřeben, pod kterým se pasou ovečky a fučí Wellingtonský vítr. Velmi okouzlující je pobřeží, které je vyvrásněno do krásných vlnek a doplněno větrnými elektrárnami. Postupně jsme přešli kus hřeben, a poté se vydali klesat stezkou k městu.

Ze Skyline Tracku jsme se dostali po turistické trase do Ngaia, poté do Wadestownu a nakonec zamířili k Parlamentu. Musím říct, že jsme si výlet užili a tento Track doporučujeme!

Mount Victoria

Jednu z únorových sobot, kdy vládlo venku nádherné počasí, já skončila brzy v práci, ale Honza měl zrovna dlouho směnu, jsem se vydala na Mount Victoriu. Zdejší vyhlídku jsme navštívili hned první den, kdy jsme dorazili po naší dlouhé cestě do Wellingtonu. Chtěla jsem si připomenout zdejší atmosféru a znovu se podívat na celé město. Na Mount Victorii se lze dostat jednoduše z města, kdy stačí prokličkovat pár uliček a člověk se dostane do parku pod kopcem. Po vystoupání kopečku se objeví pohled na centrum Wellingtonu a přístav, pokud budete pokračovat dál, dá se dostat až Mount Victoria Lookout, ze které lze obdivovat centrum a přilehlé části města (Newtown, Miramar, Island Bay apod.). Za pozornost určitě stojí pohled na letiště, které ve Wellingtonu disponuje snad jednou z nejkratších drah, co jste kdy viděli, jelikož měří je 2,081 metrů. Ne nadarmo se říká, že zde prý mohou přistávat jen ti nejlepší a nejzkušenější piloti. Krátká runway a silný vítr tak musí být pro piloty doslova výzva.

Waitangi Day

Waitangi Day je považován za nejdůležitější státní svátek na Novém Zélandu. Připadá každoročně na 6. února a je doprovázen bohatými oslavami. V tento den si Novozélanďané připomínají podepsáni smlouvy Treaty of Waitangi mezi 45 náčelníky Maorů a britskými kolonisty v roce 1840 ve Waitangi - Bay of Islands. Poněvadž byl Honza v práci vyrazila jsem sama na ranní slavnostní mši, kterou doprovázel sbor, který zpíval písně v angličtině, latině a maorštině (Te Reo). Kromě toho během mše byly přímluvy v angličtině, maorštině, polštině, španělštině, korejštině, filipínštině a dalších jazycích. Po mši jsme vyrazila společně s Oscarem a Angelinou z Kolumbie a Saki z Japonska do Waitangi parku, kde se odehrával celodenní program. U Wharewaka Function Centre se konalo vylodění maorské výpravy, bylo možné si zde prohlédnout lodě nebo nakoupit předměty s maorskou tématikou. Ve Waitangi parku byl odpolední hudební program, podávalo se Hangi, což je tradiční maorské jídlo připravováno v "přírodní peci" (nejčastěji ve vulkanické oblasti). Tradiční Hangi je směsí kuřecího a vepřového masa, nádivky, dýně a kumary (batáty). Součástí programu bylo vystoupení dětí s klasickými zpěvy v Te Reo a tanci. Nechyběla ani Haka v chlapeckém podání. O další program se postarali kiwi umělci.

Cuba Street a CBD

Od začátku února jsme se přesídlili do hostelu na Taranaki street. Nebylo to žádná sláva, proto mě to hodně táhlo ven, abych nemusela poslouchat věčně hulákající lidi, jelikož jsme měli okna přímo nad venkovním posezením. Zdejší hostel byl zkouška odolnosti a trochu rapidní změna proti našemu předchozímu bydlení u Stewa. Díky Bohu jsme měli vlastní pokoj s patrovou posteli, horší byly sdílené sociálky a sprchy pro celé patro (30 pokojů) a sdílená kuchyň pro celý hostel (min. 100 pokojů). Kuchyň tak byla věčně špinavá, lednice přeplněné a všude nelibá vůně. Zvykli jsme si na málo a naše kuchyně se uskrovnila na to málo, co dokáže přežít bez lednice a dá se nachystat v našem pokoji o velikosti nudle.

Pomalu jsem si začala uvědomovat, že nám utíká čas, a že jsem ještě chtěla zdokumentovat nějaké místa. Mezi ně patří třeba nejslavnější Cuba Street. Ráj restaurací, hospod, kaváren, sekáčů a rychlého občerstvení. Dominantou je duhový přechod a každovečerní uvolněná atmosféra.

Další místem je přístav, kde kotví loď s tučňáky na "fasádě" a nechybí ani krásná zátočina, kde se občas producírují ve vodě rejnoci.

War Memorial - památníky

O válečném památníku jsem psala již dříve, jelikož jsme jej navštívili v prvních týdnech ve Wellingtonu. Ovšem díky špatnému počasí, jsme si nestihli projít zdejší památníky z různých zemí - Austrálie, Turecko, Británie a další země.

Te Papa Museum

Největším a nejoblíbenějším místem ve Wellingtonu je Te Papa Museum. Tato několika patrová budova je pokladnicí novozélandské historie. Najdete zde výstavu Gallipoli, na kterou vám dojde zásoba superlativ, jak je skvělá! Krátkodobě je zde výstava o Terakotově armádě. Nechybí výstavy zachycující maorskou kulturu, galerie klasického i moderního umění nebo výstavy o vlivu Evropanů, cestování a emigraci. Kromě krátkodobých výstav je návštěva muzea zadarmo. Myslím, že Te Papa je jedno z "Must Do" míst a pokud se někdy objevíte ve Welly, nesmíte tohle museum vynechat.

Wellington Zoo

Wellingtonská Zoo se nachází v části Newtown (asi hodinu pěšky z centra) a patří mezi menší, až by se dalo říct skoro "rodinné" Zoo. Nečekejte něco jako Lešnou nebo Zoo v Praze. Zdejší Zoo klade důraz na místní zvířata, tudíž nechybí expozice domácích zvířat - prase, ovečky, včely, slepice apod. Zavítat můžete do tmavého pavilónu, ve kterém se po červený světlem vyskytuje ptáček Kiwi. Není jednoduché ho v té tmě nalézt, ale nám se poštěstilo. Dokonce jsme se zúčastnili krátkého výstupu, kde jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací, které se vážou k tomuto zélandskému zvířátku. O ptáčku Kiwi se vypráví jedna legenda, která říká, že ptáček Kiwi byl jediné zvíře, které souhlasilo s pomocí bohu lesa - Tane. Ten potřeboval pomoc hlídat les během noci, ale nikdo nebyl ochotný tuto službu pro něj vykonat. Tane tak oslovil Kiwiho, který díky souhlasu přišel o možnost létat, stal se z něj noční pták, který špatně vidí.

Dále zde můžete vidět ve volném výběhu v naprosté blízkosti papouška Keu, který je považován za nejchytřejšího papouška, který především krade turistům na Jižáku svačiny. Nechybí ani medvěd, kočkovité šelmy v čele s nádherným Karacalem (velice podobný našemu rysovi), žirafy, klokani, pštrosi, tučňáci, vydry, kapybara a hlídkující surikaty a gorily.

Celou Zoo lze projít během 1-2 hodin, nejlépe během týdne, kdy zde narazíte jen na pár lidí.

City Gallery

Art Gallery jsem jednoho únorového odpoledne navštívila sama, abych zjistila, co v ní vůbec mají. Objevila jsem zde zajímavou výstavu o orchestru Scratch, který vznikl na Novém Zélandu v roce 1974. Tato hudební skupina hraje na různě dlouhé instalatérské trubky, bubny, činely apod. Součástí expozice jsou i různé vyrobené nástroje, vyluzující zajímavé tóny.

Odkaz na hudbu pro zájemce: https://www.youtube.com/watch?v=0uzanVYcr0I

Otari-Wilton's Bush

Náš poslední výlet vedl do Otari-Wilton's Bush, která je vzdálená asi hodinu pěší chůze od Botanické zahrady. Tato rezervace patří mezi přírodní botanickou zahradu a říká, že zdejší les je původním nejstarším pralesem ve Wellingtonu. Nechyběla ani maorská brána, udržovaný park nebo potůček s úhořem. Vybrali jsme si modrou trasu, po které jsme se dostali k 800 let starému stromu Rimu, který se tyčil do obrovské výšky. Klasicky jsem měla pocit, že jsme v pralese a někde na nás čeká Tyranosaurus Rex či jiné pravěké zvíře.

To je vše z posledních míst, které jsme za poslední dva měsíce během studií a práce stihli. Náš čas se pomalu začal zkracovat a blížila se žádost o víza. Díky mé škole jsme získali bydlení v lepším hostelu, kde jsme měli poněkud větší pokoj a vše bylo uklizené. Zde jsme pobývali další měsíc, kdy si člověk dokonale zvykne na sdílené sociálky a kuchyni s jednou taškou. Řekla bych, že jsme v tu dobu zahájili naši přípravu na campervan v plné parádě.

Na začátku března přišla vlna Working Holiday víz, které se jsme úspěšně vyklikali a otevřela se nám možnost dalšího roku na Zélandu. Kromě vyplnění online formuláře jsme museli doložit General medical check (lékařskou prohlídku) a X-ray (rentgen), který jsme stihli v posledních dnech ve Wellingtonu. Vše dopadlo dobře a my se můžeme těšit na další dobrodružství na Novém Zélandu.