Naše výročí a tři měsíce ve Welligtonu

---

Jestli něco nehorázně rychle uteklo, tak je to z mé strany rok 2018. Abych ale nepředbíhala, vezmu to pěkně popořádku. Na Silvestra dne 31. ledna 2017 jsem mířila za svou kamarádkou Janou, která se po státnicích v září přestěhovala natrvalo za svým přítelem do Prahy, a která trávila vánoční svátky u rodiny v Bystřice pod Hostýnem. Tenkrát se mi vůbec nechtělo, jedinou hnací silou, která mě přiměla jet na menší silvestrovskou párty, bylo shledání s Jančou, kterou jsem od státnic neviděla. To jsem ještě netušila, že zde potkám Honzu. Tenkrát mělo dorazit více lidí, ale nakonec jsem přijela jen já a Honza, což je shodou okolností kamarád Janiného přítele Honzy. S mým Honzou jsme se párkrát dříve potkali na Tesáku, když Janča pořádala menší srazy s přáteli mezi Hostýnskými lesy. A tak to vlastně začalo... Ačkoliv jsme se s Honzou na Silvestra moc nedali do řeči, sám mi na druhý den napsal a během prvního týdne mě pozval na rande. Od té doby jsme vyráželi ven každý víkend a začali spolu chodit.

Během roku jsme spolu zažili plno krásných okamžiků. Randili jsme v zimě v kavárnách a vysedávali po čajovnách. Když se začalo oteplovat vyrazili jsme na místa našem okolí, já Honzu provázela po místech v Beskydech, on mě zase po Hostýnkách. Chodili jsme na výšlapy, obráželi rozhledny a památky. Jezdila jsem za ním do Vyškova, odkud jsme si dělali výlet do Brna nebo Blanska. Občas jsme vyrazili za Jančou a Honzou do Prahy, trávili víkendy u našich rodin, a taky jsme vyrazili na náš první prodloužený víkend na Jižní Moravu. Mým oblíbeným místem je totiž Jižní Morava - Mikulov, Nové Mlýny, Valtice a Lednice, vinice a slípky :). V létě jsme vyrazili na naši první dovolenou na Malou Fatru, kde jsem poprvé obula své nové pohorky a zdolávala vrcholky s krosnou. Když jsem byla u Honzy doma, vyráželi jsme na kole po Hostýnkách, což bylo pro mě velké zpestření a dávka adrenalinu. Díky němu jsem prohloubila svůj vztah k chození po horách a pobytu v přírodě. Jo a taky bych si nejraději pořídila takové pořádné terénní kolo, abych mohla jezdit po kopcích a řítit se z nich jako velká voda! Je úsměvné, že po prvních dvou měsících jsme se společně rozhodli, že se pokusíme zažádat o víza na Nový Zéland a následně po půl roce jsme seděli společně v letadle a vydali se na naši nejdelší cestu v životě.

V polovině října 2018 jsme dorazili do Welligtonu, který se brzy stal našim novým domovem. Našli jsme si místo na bydlení a postupně se začali zabydlovat. Začali jsme objevovali blízké okolí a centrum města. Našli jsme si práci a já začala studovat angličtinu. Prožili jsme první Advent a Vánoce bez rodiny a na druhé straně světa, Přivítali jsme nový rok o 12 hodin dříve a v polovině ledna oslavili naš první společný rok. Já dostala nádhernou kytici v dárkové tašce. Vždy jsem obdivovala dámy chodící po Lambton Quay s květinovou taškou, až jsem nakonec takovou dostala i já.

Taky jsme vyrazili na večeři do mexické restaurace The Flying Buritto Brothers na Cuba Street, jelikož jsme si poslední době oblíbili mexickou kuchyni (tortilly nebo enchilladas), volba byla jasná. Jídlo bylo výborné, jen teda chudák Honza, jelikož nikdy jsem snad nejedla pálivější salát...

Další týden dostal Honza nabídku v práci a my tak mohli strávit jednu noc v Bolton Hotelu*****. Jedná se o jeden z nejlepší hotelů ve Wellingtonu, kousek od Parlamentu, ve kterém Honza pracuje. Interiér hotelu je moc útulný a mně se ten malý byteček naprosto zalíbil. Co víc člověk potřebuje k životu? Ložnici s dobrou postelí, koupelnu a kuchyň s obývacím pokojem. Jako správní znalci "housekeepingu", jsme si neodpustili srovnávání stlaní postelí a úklidu koupelny. Aneb co z vás udělají 2-3 měsíce v pozici Room Attendant. Kdyby zdejší pokoj nestál skoro polovinu našeho týdenního příjmu, tak bychom se zde rádi nastěhovali.

Čtrnácté patro v ***** hotelu a láhev sektu k tomu? Tak trochu sen :)

Bohužel hotelový pokoj není naší budoucností. Popravdě už tři týdny se snažíme najít nějaké vhodné bydlení, jelikož majitelka bytu neprodloužila smlouvu našemu spolubydlícímu, a my se tak budeme muset 31. ledna vystěhovat. Tato nepříjemnost se však nestala jenom já, ale dopadlo tak mnoho lidí ve Welly. Najít byt v začínajícím školním roce a letní sezoně je opravdu oříšek, proto další dva týdny budeme trávit v hostelu, a pak se snad přestěhujeme na měsíc do lepších podmínek.

K dnešnímu dni nám zbývá 7 týdnu v hlavním městě Nového Zélandu, kdy doslova čekáme než mi skončí kurz angličtiny, a jestli se nám podaří naklikat Working Holiday víza, abychom mohli začít naši cestovatelskou část cesty. Tak držte palce :).

Pokud se ohlédnu zpátky, vůbec netuším, kam zmizely ty tři měsíce. Vzhledem k tomu, že jsou naše dny naplněné školou, prací, starostí o domácnost a všedními úkony, jen stěží člověk zaregistruje, že jsme tady už "nějaký ten pátek". Být zde je pro nás velmi dobrá zkušenost, a myslím, že největší plusy člověk uvidí až s odstupem času. Samozřejmě jsou dny plné beznaděje a soužení, ale vždy to vyváží dny plné sluníčka a pohody. Občas je totiž fajn utéct k oceánu, vyzout si boty, procházet se po pláži a jen být...

Krásný den vám všem! :)