Naše toulky po Severním ostrově 9. díl - Gisborne (citrusová sezóna)

---

„Cestování – to vás nechává beze slova. Až pak vás přemění na vypravěče.“ – Ibn Battuta

Dnes máme 1. července a my nacházíme se opět v městečku Katikati. Vrátili jsme se zde po naší dovolené na Coromandelu a Northlandu, poněvadž jsme se rozhodli najít si opět nějakou práci. Ačkoliv jsme strávili skoro celý den v místní knihovně, nepodařilo se nám nic kloudného najít, a tak jsme odpověděli na pár inzerátu a nakonec jsme naše hledání ukončili a odročili to na další den. Ještě ten večer, když jsme po večeři projížděli internet, jsem narazila na facebookové skupině na inzerát, který se týkal sběru citrusů v Gisborne. Aniž bychom očekávali nějakou odpověď, napsali jsme kontraktorovi jménem Roger a za minutu měli odpověď, že stále hledá lidi do svého týmu. A tak se naše plány během večera otočily o 360°...

Náš původní plán - vyhnout se oblasti Gisborne - v konečném důsledku nevyšel. Když jsem totiž plánovala naši cestu po Severním ostrově, zkonstatovala jsem, že Gisborne a přilehlé okolí nestojí za to, abychom se tam táhli asi tříhodinovou cestou. Člověk míní, pán Bůh mění, a tak se další den vydáváme na naši dlouhou cestu směrem na východ.

Gisborne je město, jenž se nachází na východním pobřeží Severního ostrova, díky tomu je tato oblast jako první na světě obklopená ranními slunečními paprsky. Tato celkem rozsáhlá oblast sousedí s úrodnou Bay of Plenty (odkud přijíždíme my), ale také s Hawke's Bay, kde se pěstuje převážně víno nebo jablka. Gisborne je oblast známá produkci lokálního vína, citrusy, brokolicí či různými odrůdami salátů. Pokud zamíříte nad Gisborne, ocitnete se v oblastech s větší mírou maorské populace. Lze tak navštívit například Tolaga Bay nebo East Cape Lighthouse. Tentokrát však naše toulky nebudou tak moc o cestování a krásných místech, ale spíše o citrusech a o tom, jak jsme nečekaně strávili dva měsíce v Gisborne.

Naše cesta nakonec vedla z Katikati přes známé Te Puke, kolem oblíbeného spotu ve Whakatane a dále přes neznámé městečko Opotiki. Skrze cestu mimo civilizaci jsme se dostali po hodině a půl do předměstí Gisborne, kde nás uvítaly vinice a sady plné citrusů. Já nadšeně vykřikovala "jéééé, citróny.....jéééé, mandarinky" a ukazovala všemi směry. Mé prvotní nadšení je dnes opravdu k smíchu, jelikož po dvou měsících na citrusech, hodnotíme kladně pouze dostatečnou velikost ovoce a zbytek nás nechává chladnými. Po prvním úžasu projíždíme městem a rozhodujeme se, že by bylo vhodné najít nějaký low-cost kemp, abychom si mohli dát sprchu a udělat ze sebe lidi, když už máme zítra ráno nastoupit do práce. Výběr padl na zádadnou "The Pirate Ship". No, komentáře na aplikaci Campermate vypovídali o pěkném místě s přátelskou atmosférou. Nakonec však šlo o dokonalý "squat". Pro bližší popis - jednalo se o dům, jehož majitel se rozhodl, že bude obklopen mladými lidmi, kočkami, koťaty a hromadou věcí. Honza dostal jako první odvahu a šel místo prozkoumat. Majitel byl velmi přátelský a hned se s námi vítal. Své instrukce o platbě za noc měl napsané na tabuli s tím, že si máme tabuli vyfotit a poslat peníze na účet. Kuchyně byla z mého pohledu nepoužitelná, jelikož všude se potulovaly kočky a úklid zde nejspíše nebyl na denním pořádku. Společné prostory jsme tak zúžili jen na záchod a sprchu a zbytek strávili v autě.

Další den jsme se dostavili k domu našeho kontraktora, kde nás přivítala jeho žena a vyřídila s námi smlouvu a další věci. O půl hodiny později dorazil Roger ve svém farmařském oblečku a gumákách (dobře, ta sprcha včera asi nebyla potřeba) a po chvilce jsme vyrazili na sad. Následovala krátká instruktáž "jak stříhat mandarinky" a my zůstali sami s dalšími sběrači. A tak to všechno začalo...

Náš první den v práci jsme strávili na malém sadu, kde se pod stromy procházely slepice a kohouti. Nikdo nás absolutně nekontroloval, nikoho nezajímalo, jak dlouho jsme v práci a kolik jsme toho udělali. Byli jsme trochu nesví, poněvadž jsme byli zvyklí na "píchačky", úkoly a plnění norem. Nakonec jsme pracovali zhruba od půl desáté do pěti, kdy se pomalu začalo smrákat a my rychle doplňovali bin. Nejspíše vás zajímá, jak taková práce vypadá...

Nyní tedy pracujeme jako "pickers" (sběrači) citrusů - tzn. mandarinek, citrónů a pomerančů. Naše pracovní doba je hodně flexibilní, většinou začínáme v 8.00, ale jsou dny, kdy můžeme začít pracovat až v 9.00 nebo 10.00 (např. kvůli dešti či vlhkosti po dešti). Celý den pracujeme na sadech, kde si k autu odběhneme pouze na obědovou pauzu či menší svačinu (tu většinou nahrazujeme pojídáním ovoce v řádku). Náš den končí mezi 17.00 - 17. 30, což závisí veskrze na nás, jak dlouho a moc chceme pracovat. Vše funguje tak, že Roger (náš kontraktor) poskytuje pracovníky (nás) různým vlastníkům sadů, kde se sbírá ovoce, které poté putuje do packhousu. Většina citrusů putuje na domácí trh a cca 20% opouští území Nového Zélandu. My sbíráme ovoce do bagu, který máme na sobě a plný může vážit zhruba 12-15 kg. Když máme naplněno, je potřeba přejít k velkému binu (přepravka) a vysypat zde obsah bagu. Do jednoho binu se vleze cca 250 kg ovoce. Průměrně uděláme každý během dne 3 biny, což může být kolem 750 kg ovoce a více. Vše závisí na kvalitě plodů na sadu (samozřejmě nejlepší jsou obsypané stromy s velkými plody), a také na počasí, protože když prší, tak se nepracuje (také pokud je po dešti a je vše mokré). Během dvou měsíců jsme si vyzkoušeli práci v páru i sběr ve skupinách.

První den máme zdárně za sebou, masírujeme si ramena otlačená od bagu a jdeme brzy spát, abychom měli zítra dostatečnou sílu. Další den se k nám přidává Janča a Pavel, v sobotu pak ještě Michal a Pája. Postupně objevujeme, že v Gisborne je více Čechů, než bychom čekali. Když se ráno probouzíme na free spotu, jako první slyšíme češtinu: "Ty vole, neprší, jdeme do práce!", o chvíli později sedíme v knihovně vedle skupiny asi čtyř Čechů, další potkáváme v jiné části knihovny nebo v obchodě. Zajímavé, jelikož doposud jsme na Čechy narazili velice sporadicky. Co vám budu povídat, nakonec jsme zjistili, že náš šéf Roger zaměstnává minimálně dvacet Čechů (pozn. to je určitě více, než mají některé české firmy). Díky tomu, že jsou okolní "fríčka" plné, zeptali jsme se Rogera, jestli o něčem neví. A tak od druhého dne bydlíme u Rogera na zahradě. Náš šéf má totiž dům s lodí a sadem, kde se nachází prostorný přístřešek. Tohle místo se tak stalo našim dlouhodobým útočištěm, a také místem, kde se vytvořila skvělá česká (a kapku slovenská) skupina lidí. Od té doby jsme zde trávili každý večer a noc, společně se Slovákem Michalem, později s Čechy - Jančou a Pavlem, Míšou a Pájou. Jak šel čas, přibývalo v našem zázemí víc a víc věcí. Roger s manželkou Jenny nám poskytli místo pro oheň, u kterého jsme se každý večer pečlivě ohřívali. K dispozici jsme měli také splachovací záchod v garáži a pračku se sušičkou. Později jsme dostali gril s plynovou bombou, varnou konvici a ledničku - komfort, který jsme již dlouho neměli.

Pár dní jsme pracovali na malém sadu ve dvojicích, následně jsme přejeli na obrovské sady u Peg a zde jsme pracovali ve skupinách po šesti lidech. Měli jsme vlastní traktůrek, kde byly tři biny. Pracovali jsme tak nějakou dobu s naší domácí skupinou a trhali mandarinky jako o závod. Já s Honzou jsme pak museli později opustit zbytek naší posádky a pracovali jsme opět ve dvojici u Marcuse. Později poslal Roger celou českou partu na sad u Brianna, kde jsme opět pracovali v šesti lidech (dohromady zde bylo 18 Čechů). Sbírali jsme mandarinky, které byly vynikající, a my si tak dennodenně doplňovali vitamín C.

Po mandarinkách přišly citróny, které už se moc nedaly jíst, avšak byly větší a rychleji se sbíralo. Nakonec jsme se vydali sbírat pomeranče, které pak vystřídaly opět mandarinky a citróny. Zajímavosti je, že mandarinky a citróny se stříhají nůžkami, zatímco pomeranče se trhají. Všechny citrusy (ale především citróny) mají také plno trnů, díky tomu jsme po sběru citrónů vypadali jako bychom prosekávali Šípkovou Růženku a naše ruce a předloktí byly plné trnů a jizev. Díky partě přátel utíkala práce rychle a my se hodně nasmáli.

Náš den většinou začínal krásným východem slunce. Následně bylo potřeba na sebe navléci pracovní oblečení, pořádně se zabalit a vyrazit na sad. Po ránu na sadech byla zima a čepice se šálou byly nutností. Postupně se během dne oteplovalo a my shazovali navršené vrstvy. Kolem čtvrté už začínala být opět zima a my si zpět zahalili do teplých svršků. Někdy slunce nevysvitlo a den tak byl hodně chladný. Nejhorší bylo pracovat po dešti nebo během deště. Stromy se totiž velice rychle obalí vrstvou vody, takže při každém ustřižení či utrhnutí dostanete spršku vody. To byly ty dny, kdy člověk měl sto chutí se vším praštit. Ty dny, kdy voda smáčela naše rukavice a pomalu putovala přes naše rukávy až do podpaží. Brrrrr!!! I přesto jsme vytrvaly, jelikož některé dny byly naopak naplněné sluncem a my tak mohli přijímat vitamín D v plné dávce. Nejvíce se nám na práci líbila volná pracovní doba a fakt, že nás nikdo nenahání. Jsme veskrze placeni za množství binů - mandarinky/citróny jsou za 65 NZD za bin a pomeranče za 35 NZD. Po práci jsme za nádherného západu slunce vyráželi obden do sprchy na místní bazén, na nákup či pro vodu. Večer jsme připravili večeři, a poté trávili čas s přáteli u ohně.

Jednou Roger vyhlásil volný víkend, což znělo skoro jako svátek, jelikož většinou máme volno jen když prší, tudíž to není zrovna nejlepší den na výlet. Tentokrát se však na nás usmálo štěstí a my vyrazili na chvíli mimo Gisborne. Vydali jsme se kolem pobřeží vzhůru do Tolaga Bay (cca 45 km od Gisborne). Zde se nachází druhé nejdelší molo na Novém Zélandu, které má neuvěřitelných 600 metrů. Dříve tohle molo sloužilo jako jediná přístupová cesta k městu, později se přestalo zcela používat a po roce 2000 bylo znova zrekonstruováno. Pocházka po dlouhém mole stála za to, ačkoliv náš původní plán rybaření zkrachoval, jelikož tak moc fučelo, že bychom dřív skončili ve vodě. Kousek od mola se nachází vesnička Tolaga Bay, kde jsme si našli free spot kemp a strávili odpoledne a noc u oceánu. Skvělé místo na dlouhou procházku u oceánu s nádherně modrým výhledem.

Další událost, která určitě stojí za zmínku, jsou naše rozlučkové grilovačky a večeře. Po dvou týdnech jsme se rozloučili se Slovákem Michalem, na jehož počest nás Roger pozval na večeři domů. Paní Jenny uvařila "afternoon tea" (večeři) a my si náramně pochutnali. Tímto jsme se rozloučili také s Pavlem, který odletěl na ostrov Tonga. Třetí týden v červenci jsme se přesunuli na sad k Briannovi. Zde jsme sbírali mandarinky a citróny a u toho se nám pěkně promíchaly party. My se tak nově seznámili s Kristou a Petrem, a také z nově příchozími Markem a Klárou. A tak se rozrůstal i počet aut na dvoře našeho šéfa, z původních tří nás bylo pět. Díky tomu, že každý má plán cesty jiný, nás postupně zase někteří začali opouštět. První to byl Marek s Klárou, kteří odjeli na Samou. Následně Petr s Kristou, kteří zamířili do Jižní Ameriky. Brzy přibyl Denis s Verčou, kteří po týdnu odjeli na Cookovy Ostrovy. Opustili nás také naši nejdelší parťáci - Janča, Michal a Pája. Vždy se rozlučková párty neobešla bez dobrého jídla a pití. Nejlepším hřebem večera byly nejlahodnější burgery, které připravili naši skvělí hoši. Jen si to představte! Dámy sedí u ohně, drbou a mají skvělou náladu a kluci si hrají na MasterChef. Dokonale! Výsledkem práce byly plné břicha a spokojený úsměv. O nádobí se po výtečném výkonu mužů postaraly ženy a obě strany byly spokojené :).

No jen pohleďte jak si to ti naši kluci pěkně zorganizovali! Nechybí úsek - opékání housek, mazač housek, tvůrce vrstev, opékač masa apod. Radost pohledět!

Samozřejmě také vznikla jedna společná fotka, která sice neoslní kvalitou, ale zahřeje u srdce.

Ještě je potřeba ukázat, jak vypadá taková novozélandská zima v Gisborne. Kromě pár deštivých dnů, které byly spíše poslední dva týdny v srpnu, bylo počasí nadmíru přívětivé. Mnohé dny byly plné slunce, kdy přes den stoupala teplota na krásných 17°C a v noci se většinou držela kolem 9°C. Díky tomu nám začaly kvést magnolie, narcisy a ovocné stromy. Občas byla v noci trošku větší zima, především když teplota spadla na 5°C. Pouze jednou (asi 2 týden v srpnu) jsme se v noci budili zimou a ráno zjistili, že mobil ukazuje 2°C venku a pocitově asi -1°C. Naše auta tak zdobila námraza a ráno na nás za východu slunce vykukoval celý měsíc.

Kromě práce si občas užijeme i trochu legrace. Jednou jsme se vydali na sobotní farmářské trhy. Koupili jsme si med s Manukou a dali i výbornou kávu. Od té doby chodíme občas do krásné kavárny The Far East, která se nachází kousek od místa, kde nabíráme vodu a dampujeme odpad. Mají zde výbornou kávu, což může potvrdit i Honza, který kafe moc nepije, ale tam si ho vždy dá a chutná mu :).

Poslední týden jsme se si udělali pěkný den. Zajeli jsme si na kávu do kavárny, poté jsme se vydali na pláž ve Wainui, kde jsme se skoro dvě hodiny procházeli po pobřeží. Zaujal nás zdejší dům, který měl držadlo schodiště pokryto velkým množstvím "žabek" - anglicky flip flops. Po procházce jsme zašli vyzkoušet batátové hranolky a burger do Wisconsinu ve městě a vydali se zpět k Rogerovi.

Dnes máme 30. srpna a vypadá to, že naše působení v Gisborne se chýlí ke konci. Za poslední týden ubylo práce. Nejprve jsme sbírali u Marcuse nevšední odrůdu mandarinek Golden Nuggets, které mířily do Japonska. Poté jsme přešli na skvělý sad s trhacími mandarinkami, kde jsme udělali náš pracovní rekord. Poslední den jsme naopak dosbírávali citróny v jednom hrozném sadu, kde na stromech skoro nic nebylo. Usoudili jsme, že je načase se opět posunout dál.

A tak dáváme sbohem Gisbornu, kde městu vládnout tepláky a holinky, přesně tak, jak lze spatřit na úvodní fotce dnešního příspěvku. Město, kde je úplně normální jít kdekoliv/kdykoliv obutý v gumákách/holinkách a nikdo se nad vámi nebude pohoršovat, jelikož množství farmářů je zde v převaze. My jsme rádi, že po dvou měsících nebudeme mezi lidi chodit špinaví od bláta, smradlaví od nasládlých citrusů, v pohorkách a teplákovce. Avšak díky za to, jelikož odteď víme, jak se sbírají citrusy, a jaká je jejich cesta od utrhnutí až k vám domů.

A co bude dál? Tak to je zatím ve hvězdách. Jedno však víme jistě, jedeme na JIH! :)