Naše toulky po Severním ostrově 8. díl - Northland
- Týna H.
- 16. 8. 2019
- Minut čtení: 9
Aktualizováno: 30. 8. 2019
„Svět je jako kniha, a ti, kdo necestují, čtou pouze její první stránku.” – Svatý Augustin
Dnes máme 19. června a je to právě osm měsíců, kdy žijeme na Novém Zélandu. Ačkoliv se to nezdá budou to také tři měsíce, kdy žijeme 24/7 v autě, a jsme tak zcela odkázání našemu čtyřkolovému Tuimu. Jak už jste se dočetli v předchozích článcích, ihned po ukončení kiwi sezóny jsme vyrazili objevovat krásy Coromandelu a Northlandu. Naše předchozí cesta skončila městě Thames, odkud budeme pokračovat směr Auckland, a poté nahoru na výběžek Northlandu.
Cesta do Aucklandu rychle ubíhala a my se brzy napojili na velkou dálnici, která prochází a křižuje celé město. Z Aucklandu jsme zamířili směrem na Whangarei a odpoledne se již ubírali k Waipu Caves, které se nachází asi 20 km od centra Whangarei. Zde se nachází jeskyně, které jsou zcela zdarma a bez průvodce. Hned poté, co jsme se občerstvili svačinou a kávou, jsme vyrazili objevovat krásy zdejšího podzemního světa. Lidé upozorňovali na vodu po kolena, a tak jsme se vybavili pohorkami a vydali jsme se za dobrodružstvím. Hned po vstupu nás čekala nádherná jeskynní výzdoba v podobě stalaktitů a stalagnátů. Procházeli jsme jeskyní, přecházeli vodní říčku a kochali se krásou kolem nás. Ve vzdálenější chodbě jsme v úplné temnotě objevili tajuplné glow worms. Jedná se o novozélandský endemit, larva druhu arachnocampa luminosa. Objeven byl tento druh roku 1871 a nejprve byl díky svému svítícímu zadečku považován za příbuzného světlušek, které ale patří mezi brouky, takže příbuznost těchto dvou tvorů byla roku 1886 vyvrácena. Glowworms obývají mnohé jeskyně Nového Zélandu a často se dají najít i v hustějších lesích, u vodních toků, pod pařezy, ve starých tunelech a šachtách po těžbě. Jeskyně nebo les potom vypadají jako hvězdná obloha plná stovek až tisíců hvězd. Podle nás se jedná o jeden z nejkrásnějších zážitků na Novém Zélandu.
Zde si můžete prohlédnout na videu, jak nádherné "divadlo" vytváří glow worms v jeskyních Waitomo:
Další den jsme se vydali do města Whangarei. Primárně jsme zde chtěli sehnat práci, jelikož jsme měli doporučení naší kolegyně z práce, abychom se zastavili v packhousu na avokáda. Bohužel po telefonické a následné emailové komunikaci jsme zjistili, že packhouse bude pro nás mít práci až na konci srpna, což je pro nás hodně pozdě. Počasí nám při naší návštěvě města moc nepřálo, a tak jsme se ukryli o místní knihovny a večer odjeli na vzdálenější free spot na Reotahi Reserve, abychom nebyli v centru města. Zajímavosti je, že zdejší free kempy jsou na rozdíl od ostatních na celém Severním ostrově pouze na jednu noc. Hned nazítří jsme se opět vydali do knihovny, jelikož pršelo jako z konve. Tento fakt jen potvrzuje Honzova slova: „ Cestování po Novém Zélandu je výlet po místních knihovnách a bazénech.“ Musím dodat, že má naprostou pravdu :) ...
V podvečer jsme se přesunuli na pobřeží s názvem Tutukaka, kde nám ráno u snídaně dělal společnost pár kachen. Odtud jsme zamířili do přístavu v Matapouri, kde jsme navštívili dlouhou pláž s vyhlídkou u Whale Bay.
Následně jsme se rozhodli strávit pohodové odpoledne, a tak jsme zamířili do Sandy Bay. Nádherné místo s dlouhou pláží, kde dováděly ve vodě desítky surfařů. Pláž byla plná zlatavého písku a my se vydali prozkoumat její zákoutí. Našli jsme i menší potůček, který se vléval do oceánu a sváděl boj s nemilosrdnými vlnami. Po procházce jsme se pustili do úklidu "domácnosti" a slunili se sluníčku.
V neděli jsme si brzy přivstali a kochali jsme se východem slunce na pláži. Slunce kreslilo nádherné obrazce, plné barev a odlesků. A my jen koukali na tu nádheru. Po snídani jsme vyrazili do městečka Paihia, kam vedla opět pěkně klikatá cesta. Zde jsme se prošli po pláži, navštívili přístav s velkým Marlinem a nakonec si prohlédli zdejší anglikánský kostel. Další den jsme vyrazili do města Kerikeri, kde jsme se dopoledne stavili u Rainbow Waterfall.
Z Kerikeri jsme nakonec ujeli před deštěm a vydali se více na jih. Upoutalo nás doporučení na krátký trek u Whangaroa. Jednalo se o vycházku na St Paul's Rock. Zaparkovali jsme v přístavu a vydali se vzhůru do kopců. Cesta vedla skrze obydlenou část zátoky, dále přes kopec a les, který byl plný bláta. Potkali jsme po cestě jen jeden další pár, který jsme anglicky pozdravili a nevěnovali jim více pozornosti (šli v opačném směru). Vystoupali jsme skrze les a uvítal nás skalnatý "výrostek". Postupně jsme se vydrápali až na vrchol, kde se nám naskytl nádherný 360° výhled. Nahoře však ukrutně fučelo, a tak jsme brzy raději slezli dolů, aby nás vítr neodfouknul moc daleko. Cesta dolů byla opět bláta, a tak jsme volili různé strategie, abychom se mu řádně vyhnuli. Nakonec jsme se k autu vrátili vítězoslavně bez zadku od blát. Za stěračem nás čekal vzkaz. Mě poněkud zamrazilo, jelikož jsem se lekla, že jde o pokutu za parkování (ačkoliv jsme stáli na bezplatném parkovišti). Honza, který se vrhnul do čtení, se však usmíval a citoval znění vzkazu: „ Až se příště potkáme, tak už musíme dát slivovici. Markéta a Martin.“ Byli jsme celkem překvapeni, kdo nás to asi může stopovat a brzy jsme v autě vyvíjeli různé teorie.
Naše další cesta vedla k místu Karikari Peninsula, kde se nachází free spot Tokerau Beach. Jedná se o oblíbenou letní destinaci, poskytující nádhernou a nekonečnou pláž s výhledem na kopečky Northlandu. Sotva jsme zaparkovali a vytáhli naše kempovací stoličky, projela kolem bílá Estima a záhy dorazila její posádka. Slečna s flaškou slivovice a čtyřmi pohárky a klučina. Prohlásili něco ve stylu: „ Tak jsme tady!“ Hned jsme poznali, že jde o Markétu a Martina ze vzkazu. Sranda je, že nám vůbec nepřišlo, že se s tímto českým párem potkáváme již po čtvrté. Poprvé jsme společně spali na parkovišti u Waipu Caves, poté na free spotu u Whangarei, dále na St Paul's Rock (byl to ten pár, který jsme míjeli) a nakonec tady na Tokerau Beach. Moc jsme se nasmáli. Nakonec jsme venku seděli u moravské slivovice a povídali si o cestách po Zélandu. Bylo to vlastně snad poprvé, co jsme potkali někoho z Česka. Dříve jsme na pár Čechů narazili, ale pouze z doslechu na parkovišti, kde se každý stará o své. Na tomto místě jsme pak následně strávili i celý další den, jelikož pršelo a my nechtěli cestovat v dešti. Odpoledne, kdy déšť polevil, jsme se vydali ke Coca Cola Lake, kde je voda v jezírku zbarvená do hněda a připomíná zmiňovaný americký nápoj.
Hurá, vyrážíme na sever! Tedy abych byla přesná, vyrážíme na nejsevernější část Nového Zélandu - vrchol Northlandu. Čeká nás asi 120 km vzhůru, cestou bez signálu, avšak s nádhernými výhledy na farmy a zvířata. Po asi dvou hodinách dorážíme na místo a objevujeme výhledy, které nám doslova vyrazily dech. Tohle jsem upřímně vůbec nečekala. Zelené vrcholky v kontrastu s červenou hlínou, útesy, písečné duny, výběžky pevniny a širý oceán. Neuvěřitelně krásné!
Z parkoviště se vydáváme ke Cape Reinga Lighthouse (maják), tohle místo patří mezi nejnavštěvovanější místa na Novém Zélandu. Jedná se o posvátné místo, které je spojováno s maorskými legendami, podle nichž duše v tomto místě odchází na "druhý břeh". Mystičnost místa opravdu dopadá na mysl člověka. Na útesu před námi se tyčí maják a vedle něj stojí ukazatel směru. Největší zajímavosti pro nás by pohled na křížení Tasman Sea a Pacific Ocean. V tomto místě se totiž setkávají dva proudy - oceán směřující od Austrálie a druhý proud od pacifických ostrovů. Proudy do sebe narážejí a vzájemně se spojují...
Z Cape Reinga jsme se vydali na Sand Dunes (písečné duny). Zde si můžete půjčit Sandboard a sjíždět písečné duny jako o závod. My zvolili pouhou procházku a i ta nám dala značně zabrat. Snažili jsme se vyběhnout na obrovské písečné duny, avšak naše zápolení přerušoval vítr od oceánu. To byl zážitek! Vše vypadalo jako na Sahaře. Postupně jsme došli až k oceánu a kochali se pohledem na duny. Po cestě zpět jsme koukali na lidi, kteří sjížděli duny na sandboardech. Honza si od samé radosti udělal písečného andělíčka. Dalším skvělým zážitkem bylo samotné sbíhání dun v písku, kdy se člověk bořil jako v pořádně hlubokém písku.
Po cestě jsme se zastavili také na Ninety Mile Beach, která je pověstná tím, že se po ní prohánějí lidé v autech. Tato oblíbená činnosti je však značně nebezpečná, pokud totiž jedete po prašném písku, můžete po chvilce zapadnout a už jen tak neodjedete. Díky tomu mnoho půjčoven aut zakazuje jízdu po této dlouhé pláži (tento fakt lze nalézt i v autoatlasu). Honza si tak s mým svolením obkroužil pár koleček na zpevněném písku a hned poté jsme se vydali zpět na "pořádnou" cestu. Co se týká Ninety Mile Beach, musím uvést na míru, že se nejedná o pláž, která je dlouhá 90 mil. Název je poněkud zavádějící, jelikož tato pláž má pouze 54 mil (cca 88 km). Název pláže vznikl v dobách, kdy se ještě po pláži proháněli na jezdci na koních. Původně totiž cesta po této pláži zabrala 3 dny a vědělo se, že kůň za jeden den ujede 30 mil. I přesto, že délka neodpovídá, název zůstal a sami domorodí kiwáci občas ani neví, jak je tato pláž dlouhá.
Po návratu z výběžku Northlandu jsme začali sjíždět opět směrem dolů, avšak tentokrát po druhém pobřeží. Vydali jsme se navštívit vzácného Tane Mahuta, což je největší a nejstarší kauri strom na Novém Zélandu. Tento úchvatný kus je 51 metrů vysoký a jeho stáří se odhaduje na 2,500 let. Jakmile k němu přijdete, automaticky vám spadne brada. Jedná se neskutečně velký a mohutný strom. Tane Mahuta je podle novozélandských legend správce lesa, a právě on pověřil ptáčka Kiwi ochranou lesa v noci. Díky tomu ptáček Kiwi ztratil schopnost létat a začal se pohybovat po lese jen za tmy. Po cestě jsme ochutnali také místní Fish and Chips a byli se podívat na Kai Iwi Lakes.
Večer jsme zamířili do vesnice Pouto, která se nachází na jednou z výběžku Northlandu asi 60 km vzdálená od posledního města. Cesta zde vede po polní cestě (gravel road), takže nám trvalo déle, než jsme dojeli na místo. Ve vesničce se nachází pouze jeden kemp a co si budeme povídat, je to takový konec světa.
Ráno jsme po delší snídani vyrazili k majáku Pouto, ke kterému vede cesta jen po pláží a trvá cca 1,5 hodiny. Jakmile jsme dorazili na pláž uvítala nás krásná scenérie. Modrá obloha, útes a ...copak je to ve vodě? To je tuleň! A tak jsme u břehu potkali plavajícího tuleně. Musím přiznat že celu dobu sním o tom, jak tohle zvířátko potkám ve volné přírodě a najednou je kousek od nás. Tuleň si pěkně plaval a lovil, občas na nás funěl (hlavně když se Honz začal přibližovat). Brzy jsme zjistili, že kousek od plavajícího tuleně je na pláži malé mláďátko. Černá chlupatá potvůrka s velkýma očima. No nemohli jsme se vynadívat...
Po setkání s tuleněm jsme se vydali dál k majáku. Šli jsme podél pláže, sluníčko pálilo a oceán i obloha hráli v mnoha odstínech modré. Zanechávali jsme stopy v písku a kochali se přírodou kolem nás. Po asi hodině a půl chůze jsme stále neviděli náš cíl. Řekli jsme si, že tomu dáme ještě chvíli, jelikož brzy bude čas se vrátit zpět, poněvadž přicházel příliv. Najednou jsem se otočila směrem k velké duně a na vrcholu jsem zahlédla velký maják. A tak jsme se vydali vstříc písku a šlapali jsme do obrovského kopce. Byla to sranda, jelikož jsme se cítili jako na jiné planetě. Celé okolí majáku bylo vytvořeno z písečných dun, naprostá krása! Naskytl se nám tak nádherný pohled na pobřeží oceán. Nakonec jsme se dostatečně vyblbli na dunách, vyfotili u majáku a zamířili jsme zpět na pláž. Cesta zpět vedla po stejné trase, a tak jsme pomalu utíkali přicházejícímu přílivu. Na konci naší cesty jsme se opět setkali s tuleněm, který se sušil a pláži a relaxoval. Kousek od pláže jsme si dali kávu a kiwi a vrazili jsme zpět do civilizace.
A tady menší ukázka našeho setkání s tuleněm:
Přes noc jsme zastavili na free spotu s názvem Port Albert, odkud jsme ráno vyrazili směr Auckland, a poté odbočili na Muriwai Beach. Kolem jedné odpoledne jsme dorazili do placeného kempu, ubytovali se, zaparkovali a obhlédli terén. Pustili jsme se do úklidu auta, vyvětrali matrace, uvařili si kávu a četli si na sluníčku. Kolem čtvrté jsme se vydali na pláž kousek od kempu. Písek zde je temně černý, pláž dlouhá, vlny obrovské a všude mnoho surfařů. Skrze stezku jme se dostali na útesy, kudy jsme se mohli podívat do další zátoky,. Následovala vyhlídka na kolonií Gannetů, avšak nyní není hlavní hnízdící sezóna, proto zde bylo jen pár ptáčků. Z dalších vyhlídek jsme se dívali na skály, útesy, oceán a pomalu zapadající slunce. Úplný západ slunce jsme pozorovali z pláže a musím říct, že šlo o jeden z nejkrásnějších v mém životě. V jednu chvíli jsem opravdu chtěla zastavit čas...
Další den jsme z Muriwai Beach vyjeli smě Piha Beach, u které se nachází Kitekite Falls (vodopád). Zaparkovali jsme kousek od Lion Rock a vydali se pěšky podél silnice k vodopádu. Uvítala nás opět novozélandská buš, udržované chodníčky a přechod potoku. Odměnou nám byl trojitý vodopád, kdy jsme se mohli pokochat výhledem zespoda i shora, kde se nacházeli malé jezírka. Po cestě zpět jsme zamířili na pláž, prošli se kolem Lion Rock a následně nás čekala dlouhá cesta přes Auckland až do Ngatea.
Po zhruba dvou týdnech poznávání severní části Severního ostrova se objevujeme na známých místech. Neplánovaně naše cesta vede do Katikati, abychom se usídlili na jeden den do místní knihovny a zkusili najít nějakou novou práci. Popravdě to vypadá bídně, jelikož právě frčí tak maximálně prunning (prořezávání) kiwi nebo vína. V nabídce byl také salát či brokolice v Gisborne. Naše hledání v knihovně bylo neúspěšné, a tak trávíme večer na oblíbeném Tanner's pointu s výhledem na lodičky a dumáme, co asi budeme dělat dál. Najednou objevím na facebooku inzerát, kde slečna nabízí práci na citrusech v Gisborne pod kontraktorem jménem Roger. Za pár minut píšu Rogerovi, který odpovídá, že shání lidi a kdy můžeme začít.
ZMĚNA PLÁNU! Zítra se vyráží směr Gisborne!
Komentáře