Naše toulky po Severním ostrově 2. díl - Mount Taranaki

---

Na konci března jsme se rozhodli využít naši poslední šanci podívat se na Mount Taranaki, která se nachází v blízkosti města New Plymouth. Byl to jeden z důvodů, proč jsme naplánovali naši cestu přes Hamilton, Raglan, Three Sisters and Elephant Rock a White Cliff, o kterých jsem psala v minulém článku. Do Egmont Visitor Centre jsme tak dorazili 28. března a vypadalo to, že nám počasí přeje. Cesta do Visitor centra stoupala přes lesy s nepřehlednými zatáčkami, které se vyskytují v prstenci kolem hory Taranaki (tmavý kruh kolem vrcholu hory - viz. obrázky)

Po cestě k Mount Taranaki nemohla samozřejmě chybět známá fotka na Egmont Road s Taranaki "v zádech". Po příjezdu jsme se vrhli do obhlížení terénu, dokumentace hory s/bez bílého oblaku a přípravy oblečení, obuvi a batohů na trek. Pohorky stálý vzorně pod předním sedadlem, na kterém bylo pěkně srovnáno naše teplé oblečení a batohům chyběla už jen velká svačina. Budík nastaven a my po 8 večer zalézáme do postele. Tak zítra Mount Taranaki!

Budík v 5.20 ráno považujeme za blbý vtip. Venku pršelo většinu noci a stále prší. Budík tak chvíli odsouváme, ale nakonec v temném ránu vstáváme, snídáme a chystáme se vyrazit. Prší! Nasazujeme poctivě všechny vrstvy oblečení, bereme čelovky a jde se na věc. Asi první hodinu jdeme ve tmě a dešti, ačkoliv předpověď byla více optimistická, stále prší. V dálce to vypadá na východ slunce, mrholí a skrze mlhu a mraky nejde moc vidět. Stoupáme a pomalu se rozednívá. Říkáme si, že naděje umírá poslední! Během stoupání do kopce nepotkáme ani živáčka, vypadá to, že většina lidí to dnes vzdala. Funíme nekonečný kopec, Honza přijde s nápadem hrát slovní fotbal v angličtině, což považuji za zcela blbý fór, jelikož jsem ráda, že žiju. Vylézáme mokří na Hut (chatu), kde si dáváme chvíli odpočinku a přemýšlíme co dál. Další cesta vede k rozcestníku, u kterého se nakonec rozhodneme, že dnes není na něcp takového počasí. V tu chvíli jsem za tuhle změnu plánu moc ráda. Je mi zima, mám otlačené paty a vlhko cítí i mé kosti. Scházíme dolů, párkrát se ještě otočíme a přemýšlíme, jestli to nakonec ještě nezkusíme, ale rozum zvítězil a my se vracíme zpět do Visitor Centra.

Přesouváme se do New Plymouth, kde jsme našli aqua centrum s bazénem. Ráj, tohle je ráj! Nejlepší odměnou je bazén s horkou vodou (krásných 37°C). Musím však ještě podrobně popsat vzezření bazénu, poněvadž člověk pocházející z Česka si hned všimne značných rozdílů. Např. žádné extra hygienické opatření, kdy po vstupu se v botách dostanete až k bazénu. Zde se nacházejí skříňky pro uložení věcí, které nejsou s dvířky a nejdou zamknout. Věci si prostě necháte se vším všudy u bazénu. Dále pokračujete do šatny s toaletou a sprchou. Nečekejte žádnou sterilitu, extra čistotu a vůni dezinfekce. Pach chloru? Ten nenajdete ani v bazénu. Voda je teplejší než u nás, za to máte neustále pocit, že jde o něco mezi slanou a sladkou vodou bez zápachu chemie. My si vybíráme bazény především kvůli teplé sprše, jelikož tu na Free Campsite nenajdete :) .

Po bazénu jsme se vydali na Free Campsite u Oakura Beach, abychom si užili sluníčka a vysušili věci z treku. Nakonec jsme po velice dlouhé úvaze a poradě se strýčkem googlem přeorganizovali náš program. Zjistili jsme totiž, že počasí na Taranaki se nakonec vyjasnilo a slibná byla předpověď na další den, a tak jsme sbalili našich pár švestek a vydali se opět po Egmont Road do Egmont Vistor Parku. Opět se pouštíme do příprav, chystáme oblečení, batohy a pohorky. Já následně vařím boloňské špagety a venku lije jak z konve. Tak jsem teda zvědavá. co bude zítra...

Poučeni z minula dáváme budík na 6.20, venku mírně mrholí, a tak budík ještě chvíli odkládáme. Vstáváme před sedmou, oblékáme se, zakousneme snídani a vyrážíme za dobrodružstvím. První část cesty vede po udržované trase skrze "prales", který je v okruhu prstence Taranaki (viz. předchozí obrázky nahoře). Funíme a vůbec nám nepřijde, že by včera byla cesta tak do kopce. Pomalu vychází slunce a rozednívá se. Krajina se zalévá světlem a my toho vidíme daleko více než včera. Šlapeme do kopce k Hutu a předbíháme ranní turisty. Dneska vyšlo podstatně více lidí, což je dobré znamení, jelikož asi bude lepší počasí.

Po výstupu na Hut jsme si udělali malou přestávku a vyrazili dál za dobrodružstvím dne. U rozcestníku se vydáváme směrem nahoru skrze obrovské balvany, šplháme po kamenech a kolem nás se začíná rozprostírat mlha. Kameny střídají strmé schody, na kterých nabíráme výšku. Kolem nás se valí mlha a vzduch se hodně ochlazuje. Vidíme jen kousek před sebe, a tudíž nás velmi překvapí, když se změní terén a my pomalu kráčíme po suti, která občas hodně nepříjemně prokluzuje. Někteří lidé to na suti vzdávají a jedou po zadku dolů, my vytrváme a šplháme (občas po čtyřech) nahoru. Kopce opřádají mraky a mlha, začínám mít pocit, že nahoře nic neuvidíme. Všude jen bílo. Mineme další varovnou ceduli: " Není pěkné počasí? Vraťte se! Nejsi plně vybaven/necítíš se? Vrať se! No dobře... Za cedulí skála, mlha a pěkná kosa. Před námi je úsek plný skal a kamenů, po kterých šplháme zdárně nahoru, avšak kolem nás neviditelno. Co vám budu povídat, mé dřívější nasazení nahlodával pocit, že buď zmrznu nebo se po cestě zpět rozplácnu o skálu.

Skalnatý úsek byl dlouhý, avšak na jeho konci se začalo vylepšovat počasí. Je stále pořád zima, ale viditelnost se zlepšuje a začínáme vidět pobřeží, lesy a louky kolem Taranaki. Honza mě povzbuzuje a dodává mi odvahy, bez něj bych to už možná otočila. Kolem vysoký skal začíná proudit vítr a hodně chladný vzduch. Zalézáme po skálu, kde si dáváme menší svačinu na posilněnou. Čeká nás ještě asi 20 minut výstupu. Pokračujeme v cestě a v dalším úseku nás přivítá kráter sopky se sněhovou nadílkou. Zde je extrémní zima, jelikož mezi vrcholy proudí studený vzduch. Kráčíme po loňskem sněhu k poslední části naší cesty na vrchol sopky. Cesta již není značená, kráčí se po vyvřelém popelu, lávě a vyvrhnutých horninách směrem vzhůru. V tomto úseku je vítr opravdu nepříjemný, jelikož mění směr naší chůze a terén neustále prokluzuje. Jdeme ztěžka sutí na vrchol sopky, kde se ocitáme v 2518 m nad úrovni oceánu. Já jsem tak poprvé ve svém životě v takové výšce a hlavně na sopce.

Mount Taranaki má své jméno z maorštiny, kdy Tara znamená vrchol (angl. peak) a Nhaki znamená zářící (angl. shinning). Překlad "zářící vrchol" napovídá o pravé podobě hory, která se dřívějším obyvatelům jevila z dálky jako třpytící a zářivá, jelikož její vrcholek je celoročně pokryt sněhem. Jako Mount Egmont (druhý název) ji pojmenoval James Cook. Hora či Sopka začala svou erupci před 135 000 lety a nyní je považována za spící stratovulkán. Poslední velké erupce byly v roce 1650 a 1750. Prý jde o nejnavštěvovanější horu na Novém Zélandu.

Na vrcholu se nám naskytl nádherný pohled na sopečný kráter se sněhem, jícen sopky, její stěny a dechberoucí pohled do krajiny. Výhled na prstenec stromů v pralese, světlejší louky za hranicemi parku a oceán v dálce. Opravdu velká nádhera!

Popravdě měla jsem velkou obavu z cesty dolů, jelikož cesta nahoru byla pro mě náročná. Avšak vše nakonec šlo hladce, jelikož počasí se umoudřilo a my konečně viděli na cestu. Skály se dolů slézaly lépe, než šly nahoru. Problém nastal na suti, která se při chůzi hrnula dolů a podkluzovala, a tak jsem skončila třikrát na zadku, než jsem přišla na to, jak takový terén překonat. Cesta zpět byla bohatější na výhledy, jelikož se ukázalo vše, co bylo dříve skryto. Po dlouhou dobu jsem viděli na vrchol i okolí sopky, viditelná byla i suť dříve navršeného materiálu ze stratovulkánu, který je tvořen střídavým prokládáním starých a nových vrstev. Láva se tak prokládá vyvřelými horninami a postupně formuje kužel sopky. Nejvíce fascinující jsou právě horniny - černé suti a kameny, červené části s kameny, žluté kameny a šedé podloží. Fascinující souhra barev, které se střídají během sestupu po kuželu sopky dolů. Naopak dole lze zahlédnout první traviny a lesy. Kopce vytvořené lávou, stejně jako tzv. bluffy, které vznikly navršením lávy. Viditelné jsou také bývalé cestičky lávy, které poté vyhryzala voda a vznikly vodní tok. Přilehlé lesy jsou opravdu zajímavé, jelikož v nich rostou vzácné stromy a rostliny.

Sestupujeme zpět po schodech a kamenech až dorazíme k chatě. Odtud kráčíme pomalým krokem k turistickému centru, jelikož naše nohy bolí. Do základního táboru dorážíme kolem čtvrté odpoledne. Vyvalíme se do křesílek a kocháme se výhledem na Mount Taranaki, je až neuvěřitelné, kde jsme dneska byli. Povečeříme a brzy jdeme na kutě. Největší odměnou je pocit tepla a natažených nohou. S tímto pocitem usínám a jsem moc šťastná, protože jsme to nakonec zvládli a jsme zpět "doma" v teple.

Abych vás dále nenapínala, jelikož jste určitě zvědaví, kam jsme se vydali potom. Další den po výstupu na Taranaki jsme se rozhodli, že si pojedeme užít trochu sluníčka, a tak jsme vyrazili na Oakura Beach kousek od New Plymouth. Opět jsme navštívili bazén a uvolnili naše údy v horké vodě. Následně jsme si užili západ slunce nad oceánem s výhledem na kopečky (skály v oceánu) v dálce. Pomalu jsme začali spřádat plány na další dny a usnesli se, že zkusíme zdolat Tongariro. Ale o tom zase příště...