Naše toulky po Severním ostrově 10. díl - Hawke's Bay

---

"Cesta je cíl." T.S.Eliott

Poslední týden v Gisborne jsme strávili čekáním na kontaktní čočky, které se nějak zatoulaly a pořád nechtěly dorazit, což byl jediný důvod, proč jsme otáleli s odjezdem a vyčkávali. Bohužel počasí nám nepřálo, takže jsme se potýkali s nekonečným deštěm a museli trávit většinu času v knihovně, kde bylo sucho a teplo. Zlom nastal v úterý 10. září, kdy přišel dlouho očekávaný email o doručení a my konečně zajeli do Countdownu vyzvednout zásilku, dali jsme si sprchu na bazénu, připravili auto a nakoupili. Pak už jen zbývalo vyrazit. Hurá!

Naše cesta tentokrát vedla do Napieru v regionu Hawke's Bay, který se nachází asi 2-2,5 hodiny cesty autem od Gisborne. Já se ujala řízení a užila si nekonečných zatáček, stoupání a plno kamiónu se dřevem. První místo, kde jsme ten den zaparkovali naši domácnost na kolečkách byl free spot na začátku města Napier. Pláž zde byla černá a plná malých kamínků a navíc na nás z dálky koukaly zasněžené vrcholky hor.

Další den jsme vyrazili do kanceláře AA, abychom se vrhli do vyřizování novozélandského řidičáku pro Honzu. Bohužel k vyřízení nestačil náš mezinárodní řidičák, který prý není brán jako dostatečný překlad, a tak jsme museli zajet do Hastings, kde dělají ověřené překlady dokumentů. Tam nám nakonec řekli, že překlad bude hotový až v pátek během dne (zrovna byla středa), a tak jsme se volný čas rozhodli využít na výlet.

Jako první jsme navštívili Te Mata Peak, což je rozlehlý kopcovitý útvar u městečka Havelock North. Z vrcholu se naskýtá krásný výhled na zelené kopce, pasoucí se ovce a nechybí ani les plný Redwoods (červený typ sekvoje). V Hawke's Bay nás uvítalo nádherné počasí, což jsme po týdnu deště v Gisborne uvítali s úsměvem. U cest kvetly sady plné jablek a třešní, kopce se zelenaly a bylo příjemné teplo. Z Te Mata Peak jsme se vydali na free spot u Haumoana, kde jsme se prošli po pláži s výhledem na útesy v dálce. Zastihli jsme zde i horlivého rybáře, který více jak ryby chytal vlny.

Ve čtvrtek ráno jsme se posilnili při snídani palačinkami a vyrazili jsme na Cape Kidnappers. Výhled na kolonii ganetů, která se nachází na útesech, byl bohužel uzavřen. My jsme se tak alespoň prošli podél pláže a útesů, ale nedostali jsme se moc daleko, jelikož začínal příliv. Venku byla nádherně azurová obloha a vzduchem voněl oceán. Během cesty zpět jsme se zastavili na kávu a Hokey-Pockey zmrzlinu s nádherným výhledem na oceán. Následně jsme se vydali na Pekapeka Wetlands, což jsou přírodní mokřady, které podporují rozvoj místního biotopu. Našli jsme zde nádherné jezero, zelené kopce, vymetenou oblohu, plno kačen a ptáčka Pukeko.

V pátek jsme vyrazili vyzvednout překlad v Hastings a zajeli jsme opět do kanceláře AA. V pobočce jsme strávili dobrou hodinu vyřizováním - vyplnění formuláře, ověření, test očí a test z pravidel silničního provozu. Honza úspěšně splnil teoretické testy a teď už musíme jen počkat, až nám přijde dočasný řidičský průkaz, který je potřebný ke zkouškám z řízení. S úsměvem jsme odešli s kanceláře a vůbec nás nenapadlo, že samotné doručení bude následně největším problémem. Nakoupili jsme a zajeli jsem opět na krásný free spot na začátku Napieru, abychom si užili krásné páteční odpoledne na slunci a oslavili dobrou večeří naše výročí.

V sobotu jsme se vydali na vodopády. Vyjeli jsme z Napieru směrem na Gisborne, kde nás opět čekalo plno zatáček. Kousek od jezera Tutira jsme zabočili do krajiny mimo civilizaci a jeli pár kilometrů po asfaltové cestě, která se brzy proměnila v "gravel road", což je místní označení pro nezpevněnou cestu (u nás na Valašsku známou jako polňačka). My se tak ocitli mezi zelenými kopci, které jsou domovem mnoha oveček s jehňátky nebo krav s telátky. Vůbec nám nevadilo, že jedeme tak 20 km/h, jelikož jsme se kochali pohledem na malé poskakující jehňátka, která se vždy lekla projíždějícího auta a vzala "do zaječích". Brzy jsme dorazili na parkoviště a dál pokračovali po stezce k vodopádům Shine Falls. Prošli jsme se krásnou přírodní rezervací, která zde byla vybudována na záchranu původního ekosystému, jelikož zdejší okolí bylo užíváno k farmaření a těžbě. Postupně jsme došli k potůčku, který vytékal z jezera pod vodopádem. Tam se nám zatajil dech, jelikož jsme objevili 58 metrů dlouhý vodopád. Dostali jsme se na kameny u něj a po chvilce byli navlhlí od kapiček, které poletovaly vzduchem. Avšak ten pohled byl "miliónový" a shodli jsme se, že tento vodopád patří mezi nejkrásnější na Severním ostrově. Při cestě zpět jsme objevili odpočívajícího holuba (New Zealand Pigeon), který zde patří mezi chráněné druhy ptáků a je podstatně větší a mnohem barevnější než holubi v Česku. Na loukách jsme také zachytili pár oveček, které nám zapózovaly (a hned poté se daly do útěku). Dále jsme pokračovali na Tangoio Falls, kde jsme se procházkou dostali k menšímu vodopádu a následně k vyhlídce na vodopád, které byl ukryté v lesích. Dnes jsme tedy viděli krásné tři vodopády a udělali si tak dokonalý vodopádový den. Pak už jsme se vydali směr Napier, abychom našli místo na dnešní noc.

Ještě jeden pohled na zdejší nádherný vodopád.

V neděli jsme vyrazili do kostela v části Tarandale - St Mary's Church a mohli jsme tak zažít, jak vypadá první svaté přijímání na Novém Zélandu. Poté jsme jeli do Hastings na farmářské trhy, kde bylo plno stánku s lokálními potravinami a výborná káva. Následně dostal Honza nápad, abychom se podívali na jedno místo, kde jsou horké jezírka a je to tak trochu mimo civilizaci. Proč ne, říkala jsem si. No, později jsem z něj vytáhla, že asi budeme muset autem brodit menší řeku. Ok, uvidíme, jak to bude vypadat. A tak jsme se vydali po cestě mimo civilizaci, kde se na loukách pasou už jen ovce a krávy. Po více jak hodině cesty jsme dojeli k řece. No, začala jsem poněkud nejistá. U řeky stála cedule, která odrazovala od brodění pokud se voda dotýká červených ukazatelů. Koukáme na ukazatele, kterých se skoro dotýká voda a já kroutím hlavou. Honza přebrodí řeku a přemýšlí. Voda není až tak vysoká, ale řeka je celkem široká. Počkáme než projede auto, jedná se však o Hilux, který s tímto druhem terénu nemá problém. Nakonec dostáváme rozum a raději se otočíme a jdeme zpět (pozn. láska k autu zvítězila). Večer spíme na free spotu s kohouty a doufáme, že ty potvory nespustí svůj křik v 5 ráno.

Na pondělí jsme si naplánovali objevování Napieru. Nejprve jsme se vydali na Bluff Hill, což je kopec, který se tyčí nad přístavem. Vyšli jsme po stezce nahoru a měli krásný výhled na okolí. V jednu chvíli nás však nejvíce zaujal právě přístav, takže jsme následně skoro hodinu koukali na vykládání lodi s kontejnery a nakládání lodi se dřevem. Vše se v přístavu hemžilo a skoro to vypadalo jako na mraveništi. Jeřáby skládaly náklad, kamiony a nakladače přejížděly tam a zpět. Následně jsme se prošli městem a zamířili do knihovny, která zároveň slouží jako muzeum, galerie a divadlo. Napier je proslulý především díky své architektuře. V roce 1931 zasáhlo město zemětřesení a většina domů v centru byla odepsána na demolici. Místní lidé však nechtěli přijít o své milované město, a tak do pár let vystavěli nové centrum města, které postavili podle "poslední módy". Světem tenkrát vládl Art deco style, který byl oblíbený především v Americe a v Evropě v 20. - 30. letech. Tento směr kombinuje prvky kubismu, futurismu a secese. Procházka městem pak budí dojem, že jste se vrátili do období "první republiky". Nakonec jsme zamířili na kolonádu a prošli se kolem oceánu.

Jelikož jsme stále čekali na doručení Honzova dočasného řidičáku a vůbec jsme nevěděli, jak dlouho to může trvat, tak jsme se vydali na menší výlet do Kairakau. Tohle místo je asi hodinu cesty od Napieru a nachází se zde nádherný free spot, který je z jedné strany obklopen oceánem a z druhé strany skálami a kopci. Jako z pohádky! Nadšeně jsme vyskočili z auta a šli objevovat místní zákoutí. Procházeli jsme se bosí po pláži a otužovali naše chodidla. Obloha byla bez mráčků a oceán hrál všemi odstíny modré. Musím podotknout, že takové scenérie naprosto miluji :) . Rozhodli jsme se zde zůstat dva dny a užít si internetového detoxu, jelikož tu nebyl žádný signál. A tak jsme na sebe měli ještě více času (což oceňuji, ačkoliv spolu trávíme čas 24 hodin denně), povídali si, vytvářeli kartičky na nepravidelná anglická slovesa a četli si povídky v angličtině. Vyrazili jsme také na skálu, kde jsme se udýchaní drápali do kopce. Ale ten výhled stál za to! Užili jsme si plno sluníčka, chodili bosí a bylo nám fajn. V pátek ráno jsme se vydali zpět do Napieru s vidinou, že Honzovi došel dopis. Nedošel...

Výhled ze skály na Kairakau a oceán.

Kolem Napieru a Hastings jsme našli plno krásných free spotu, ale jedno z nich nám na dlouho uvízlo v paměti. Říkali jsme tomu "fríčko u kohoutů". Představte si krásný park s parkovištěm a dětským hřištěm, kde nadvládu převzalo hejno kohoutů. Bylo jich zde kolem deseti a dělali nám společnost při snídani. Zatímco my si užívali královské snídaně (v překladu to znamená, že jsme pro jednou nejedli v autě, ale vytáhli jsme ven do parku stoličky a stůl), přispěchali k nám kohouti a začali v půl 10 ráno kokrhat na celé kolo. Doslova se snažili nám předvést jejich umění. Honza si tak začal z kohoutů utahovat, živě komentoval jejich výkony a nabádal je k lepšímu procítěni zpěvu apod. To však nejspíše nepotěšilo místní kohouty, kteří se za krkolomného kokrhání postupně vytráceli. Tak dlouho se snažili, až je zradily "hlasivky"). V tu chvíli jsme byli oba s Honzou v křeči a smáli se na celé kolo. Ozývaly se poslední pokusy jednoho kohouta. Místo sebejistého zakokrhání se však ozvalo úderné "kokoko-", přišel zlom, hlas zkolaboval a kohout přidušeně dodal "dáááá". No myslím si, že jsme si zde prodloužili život nejméně o pár dní.

V neděli jsme opět vyrazili do kostela a poté opět na farmářské trhy, kde jsme se potkali se Sharon a Davidem, což byli naší italští spolupracovníci z kiwi packhousu. Udělili jsme jim pár rad ohledně života v autě, jelikož se právě pustili do přestavby nově koupeného auta a mají brzy v plánu začít svou novou etapu života v autě. V pondělí jsme zajeli na Whakamaharatanga, kde jsme se prošli zeleným údolím, které bylo plné oveček. Jaro je zde naprosto kouzelné, když vidíte ty smaragdové pastviny plné života.

Jestli jste někdy vtipkovali o české poště, tak jste nejspíše nepoznali poštu na Zélandu. To si tak necháte poslat dopis na centrálu kurýra a on ani po více jak dvou týdnech nedorazí. To už začínáme mít roupy, jelikož náš původní plán byl počkat v Hawke's Bay tak 1-2 týdny. Pomalu tu trčíme třetí týden, objeli jsme všechny pěkné místa a zpětně litujeme, že jsme se nepodívali po nějaké práci. Co naplat, moc jsme důvěřovali poště. A tak se zrodil nápad vyrazit směrem Taupo, abychom alespoň změnili dočasnou lokaci. Dojeli jsme do Taupa a zaparkovali na Five Milles Reserve, kde se při pátku sjela velká řada karavanů, dodávek a obytných aut. Zaparkovali jsme hned u jezera, takže jsme mohli přímo z auta obdivovat tyrkysový odstín vody, rozbouřené vlny na jezeru a zasněžené vrcholky Tongarira. Prošli jsme se podél stezky kolem jezera a večer obdivovali západ slunce. Druhý den jsme se vypravili na naše oblíbené Huka Falls, kde jsme byli dobrých 6 měsíců zpět. Ty odstíny vody během cesty jsou neskutečné! Prošli jsme se opět kolem koryta, kde řeka nabírá neskutečnou sílu až k "vodopádu", který chrlí neskutečné množství vody.

V sobotu odpoledne jsme se rozhodli odjet z Taupa, kde hodně foukalo a najít nějaký pěkný free spot směrem na Napier. Po cestě jsme narazili na krásné opuštěné vodopády a nakonec jsme našli krásné místo na víkendový odpočinek v Glenfalls Reserve. Místo se nachází opět mimo civilizaci a kiwáci zde jezdí na víkendový odpočinek. Byli jsme opět bez signálu, takže jsme opakovali slovesa a šli na procházku. Nedělní počasí bylo skoro letní, takže jsem brzy vytáhla krátké tričko, kraťasy a klobouk. Honza dostal nápad, že budeme brodit řeku... nooo... došli jsme do půlky a já měla pocit, že mi upadnou nohy. To bylo tak ledové! Po návratu jsem se vrhla do úklidu auta a dostala neodolatelnou chuť na ledovou kávu. No dobře, nemáme ani led, ani lednici. Honza dostal další nápad, a tak jsem za chvíli vařila kávu v moka konvičce, kterou jsme následně i s mlékem zanesli do řeky. Problém vyřešen! Za necelých 10 minut jsem si pochutnávala na ledové kávě ve velkém stylu aeb život v autě tě naučí.

Máme pondělí 30. září, vracíme se zpět do Napieru a děláme naše "údržbové kolečko". V úterý opět vyrážíme na poštu, kde nám slečna oznámí, že stále nic nedošlo. Odkáže nás na telefonní číslo, ať prý zkusíme rozjet pátrání po dopise. My však víme, že je to marné, jelikož pokud na Novém Zélandu nemáte číslo zásilky (to se na dopisy nedává), nikdo vám dopis nenajde. Vydává se tak pro radu do kanceláře AA, kde Honza dělal testy. Paní nám zde řekla, že je nutné zavolat do Transport Agency a zeptat se na referenční číslo. Tím začíná dnešní byrokratické okénko. Voláme do Transport Agency, vysvětlujeme, že už 3 týdny čekáme na dočasný řidičák, který se nejspíše někde ztratil. Paní nám sdělí číslo a nechá vyrobit nový řidičák. Jdeme zpět do AA, kde nám paní vystaví dočasný řidičák. Hurá, konečně máme alespoň nějakou odezvu! Nyní je potřeba požádat o zkoušku u řízení. Jdeme zpět do AA, kde nás odchytne jiná paní a upozorní nás, že musíme mít určitý formulář, podle ní však musíme počkat, až nám doručí dočasný řidičák s fotkou a až pak můžeme jít na jízdy. Cože? Vycházíme ven a mě to hlava nebere. Proč jako? Vždyť už jsme byli tak blízko! Třikrát čtu papír, na kterém v angličtině jasně stojí, že se můžeme přihlásit na test z řízení, pokud předložíme platný pas. Uf, mám toho dost! Ale my se nedáme. Nakráčíme zpět do AA, vyplníme formulář, stoupneme si k přepážce u jiné paní. Když se dostaneme na řadu, zdvořile se ptám, jestli se můžeme přihlásit na jízdy, když je zde napsané, že stačí platný pas. Paní chvíli přemýšlí, my vysvětlujeme situaci a za chvíli kráčíme ven s potvrzeným termínem zkoušky řízení. Vyhráli jsme!

Své vítězství jsme chtěli oslavit kávou, avšak jak je známo, zélandské kavárny zavírají brzy, a tak jsme nakonec vyrazili směr McDonald. Bylo to na poslední chvíli, jelikož se venku hnala obrovská bouře, která přinesla nejen blesky a hromy, ale i kroupy. A tak se nám naskytl nevšední úkaz: pláž se sněhem. Děti vypadaly, jako že jde o první sníh v jejich životě. Auta zastavovaly u pláže, lidé vybíhali a fotili se na pláži. Taková přírodní atrakce.

Na konci týdne čekaly Honzu zkoušky z řízení, já ho odvezla na místo, a pak už jen držela pěsti. Nakonec vše dobře dopadlo a Honza je hrdým držitelem novozélandského řidičáku. Museli jsme o něj tak usilovat, jelikož Honzův český bude brzy neplatný. Tímto okamžikem "jsme volní" a můžeme konečně pokračovat v naší cestě na JIH. Volejte sláva a tři dny se radujte!

A jaké místa jsme navštívili při našem loučení se Severním ostrovem, tak přesně o tom bude příští článek. Mějte se krásně!