Naše toulky po Jižním ostrově 5. díl - Canterbury a Mackenzie
- Týna H.
- 21. 2. 2020
- Minut čtení: 6
Náš život v novém roce utíká záhadnou rychlostí a přichází situace, kdy budeme muset rozseknout, jestli zůstaneme déle nebo se vydáme domů. Z původních slibů a pozitivních nápadů Honzova zaměstnavatele, zůstaly jen nezodpovězené emaily, a tak jsme se rozhodli zavčasu požádat o turistické víza s možností dalšího řešení pracovních víz. Vytvořil se tak "Plán B" = vydat se na pár týdnu cestovat po Jižním ostrově, následně zjistit situaci s prací, popřípadě prodat auto a koupit letenky domů. Vše tedy bylo opět v režimu "uvidíme", kterým se řídíme posledních 15 měsíců.
Poslední dva týdny v Christchurch jsme si samozřejmě užívali pracovně a ve volných chvíli jsme vyzkoušeli například lezeckou stěnu, což byl pro mě neskutečný zážitek (pozn. samozřejmě pozitivní). Užívali jsme si volných víkendů a těšili se na cestování. Pak už se postupně přiblížil čas nachystat auto, nabalit věci, rozloučit se v práci a dojít si na nejlepší kávu s kokosovým mlékem do The Origin a naše další výprava mohla začít...
Máme pondělí 20. ledna a my slavnostně před polednem vyjíždíme na naši "dovolenou". Naše první cesta vedla k Rakaia Gorge, kde se nachází koryto velké řeky, která je tvořena vodou z ledovce, tajícím sněhem a srážkami v místních horách. Voda v řece byla tak neskutečně tyrkysová! Prošli jsme se na dva mosty nad řekou a zamířili na lookout, abychom viděli odkud se řeka klikatí. Venku bylo nádherné letní počasí a obloha absolutně bez mráčku.
Od tyrkysové řeky jsme se vydali k Mount Sunday, kde se nachází filmové místo z Pána prstenů - Edoras. Z Mount Sommer jsme tak jeli téměř 24 km po "gravel road", což znamená, že jsme jeli hoooodně pomalu a mohli se naplno kochat krajinou (samozřejmě díky takové jízdě máme pak prach úplně všude). Výhledy byly neskutečné, vysoké kopce, hory pokryté sněhem a rozsáhlá údolí. Vyschlé brody a nezpevněná cesta nám dala zabrat (především časově). Zastavili jsme se u jezera Clearwater a jezera Camp, následně jsme dojeli až k treku a vystoupali na kopec, který je znám právě jako území králoství Rohan (země koní) - s hlavním sídlem v městu Edoras. To je právě ten zelený vrcholek nad řekou, který vypadá z fotek a dálky jako maličký pahorek, avšak reálně jde o vcelku velkou plochu, která je obklopena údolím a ohraničená pásem hor.
My odtud měli nádherný výhled na krajinu kolem nás.
Vkládám video pro představu, jak si se zdejším místem pohráli v režii filmu Pán prstenů.
A samozřejmě nejlepší model na území Edorasu :) .
Tohle místo bylo opravdu kouzelné, především díky tomu, že jsme zde nepotkali obrovské davy turistů, jak tomu bude v nadcházejících destinacích. Užili jsme si tak krásné odpoledne při dlouhé cestě po "gravel road", vyběhli na kopec a nadšeně se kochali krásou údolí a hor u "města" Edoras :) ...
Následovala cesta zpět, kdy jsme museli opět ujet oněch 24 km po "gravel road", a poté jsme pokračovali na free spot u jezera Opuka, kde jsme si udělali večeři a strávili pěkný zbytek dne. Pomalu jsme se začali vracet do campervanové reality a sžívali jsme se s malým prostorem (věřte mi, je to fakt změna).
Na druhý den jsme vyjeli směr Lake Tekapo a po cestě jsme se zastavili na Rout 66. Zdejší místo obklopují staré auta, značky a nápisy, takže máte pocit jako byste se ocitli v Americe. Zdejší pán již roky sbírá mnoho starých kousků aut, značek, vybavení benzínek apod.
Následně jsme pokračovali v cestě k jezeru Tekapo. Ranní oblačnost se postupně rozplynula a nás uvítalo slunce. Již z dálky bylo možné zahlédnout hory a zasněžené kopce Jižních Alp. Jezero nás uchvátilo svou krásně tyrkysovou barvou a samozřejmě jsme neodolali focení. Prošli jsme se kolem kostelíčku Church of Good Shepherd, který byl samozřejmě plný asijských turistů, takže jsme jen nahlédli dovnitř a pokračovali k jezeru. Zajímavosti je, že zdejší kostel nemá oltářní obraz, ale jen velké okno, z kterého máte přímý výhled na celé tyrkysové jezero Tekapo a okolní hory. Od jezera jsme se vydali po "gravel road" a projeli jsme východní část jezera, u kterého jsme chtěli najít kvetoucí lupiny/vlčí boby. Projeli jsme asi 20 km tam a zpět, ale známá kvítečka jsme nenašli. I přesto jsme měli přepychový výhled na jezero, které je obklopeno horami v dálce. Dali jsme si tak pomalou jízdu a kochali se krajinou. Po návratu k městečku Tekapo jsme zajeli k poli, kde se nachází lupiny, avšak je tam zakázaný vstup, takže jsme se jen podívali a jeli dál.
Odpoledne jsme se vydali z místních Hot Springs k observatoři, kde se nachází Astro Cafe. Naskytl se nám opět nádherný výhled na velká údolí po obou stranách, zasněžené hory a jezero Alexandria a Tekapo. V místní kavárně jsme si dali Flat White a Ledové mango a kochali se naprosto dokonalou scenérii před námi. Prošli jsme se dál k jezeru, kde jsme náhodou objevili vysněné lupiny, bylo jich maličko, ale i tak mi to udělalo velkou radost. Já totiž již rok snila o tom, vidět Lake Tekapo s lupiny, ty kvetou jen mezi říjnem a lednem. Bohužel díky záplavám v prosinci se mnohé z nich utopily a brzy odkvetly. Tudíž jsem byla velice ráda za poslední zbytek nalezený kousek od observatoře :).
Ještě ten den jsme se kolem půl šesté večer přesunuli od jezera Takepo k jezeru Pukaki. Už jen první pohled na jezero nás absolutně odzbrojil a my zůstali s otevřenými ústy. Nádherně tyrkysová hladina v sobě zrcadlila hory Aoraki/Mount Cook National Parku. A právě na tomto místě se nachází obrovský free spot, kde jsme chtěli přespat. Již při našem příjezdu bylo parkoviště celkem plné, záhy jsme však zjistili, že tento free spot má čtyři parkoviště, a že tu v noci mohlo být zhruba 70-100 aut. Nejlepší místa s výhledem byli samozřejmě zabraná, ale i my jsme si vybrali místo s přímým výhledem na Mount Cook. A přesně s tímto výhledem jsme trávili večer s večeří a sklenkou vína a nebyli jsme sami, přesně takhle trávili čas všichni kolem nás. Pohodová atmosféra, klid a výhled k nezaplacení!
Další den jsme vyrazili směr Mount Cook Village/Aoraki. Počasí se postupně vylepšovalo a my dorazili k horám za plného slunce. Již výhledy po cestě byly neskutečné, a pak nás uchvátila krása celé Hooker Valley. Vydali jsme se na trek, který prochází údolím Hooker Valley (cca 3 hodinový trek). Procházeli jsme se údolím s jezerem Muller Lake a kolem nás se štítily vysoké hory pokryté sněhem, přecházeli jsme dlouhé visuté mosty, pod kterými protékala burácející řeka. Postupně jsme došli k jezeru Hooker Lake, kde plavaly ledovcové kry a my jsme měli nejkrásnější výhled na majestátný Mount Cook (nejvyšší hora NZ, 3724 m. n. m). Dokonce jsme zahlédli část ledovce, který však byl zasypán a znečištěn velkým množstvím sutě. Já tak mohla poprvé zkusit teplotu pravého ledovcového jezera (brrrr!), poprvé jsem držela v ruce led z ledovce a viděla ho na vlastní oči. Díky krásnému letnímu dnu jsme měli nádherný výhled na hory kolem nás, a tak jsme se dlouho kochali výhledem kolem. Po treku jsme zajeli do kempu, dali si sprchu, uvařili jsme jídlo a začali plánovat další den.
Výhled na Hooker Valley Leak, ledovec a Mount Cook.
Ve čtvrtek jsme opět vyrazili do Aoraki/Mount Cook National Park, tentokrát jsme však chtěli zdolat Mueller Hut Track. Po osvmé jsme vyrazili nejprve skrze křoviny, poté nás čekal nástup po schodech, který mnozí lidé označují za "zabíjející". Mají tak trochu pravdu, těch schodů je tu hodně, a když říkám hodně, tak myslím opravdu hodně! My se však nenechali odradit a raději jsme sledovali zasněžené vrcholky kolem nás. Dokonce jsme viděli padat laviny, což vždy doprovázelo pukání a sesuv sněhu na opačné hoře s jménem Eagle Peak (cca 2500 m.n.m). Tento jev se během dne opakoval nesčetněkrát a já vždy nadšeně přihlížela. Nekonečné schody jsme nakonec zdolali celkem rychle, k čemuž nám napomáhalo chladnější ráno a střídaní krosny. Následně jsme vyměnili schody za skály, kameny, sníh a suť. Cestou jsme měli přepychové výhledy na Mount Cook a jezera/řeku pod ním, zasněžené vrcholky hor, padající laviny a hluboké údolí s klikatící se řekou. Navíc nám nad hlavou kroužili papoušci Kea, kteří hledali něco dobrého na zub.
Vyšli jsme si na vyhlídku na Eagel Peak, který postupně roztával, a tak tam často padaly menší laviny, stékaly vodopády a část hory pokrýval také ledovec. Od tohoto místa už to nebylo daleko na Mueller Hut. Šli jsme krátce skrze skály a kameny, které následně vystřídal hnědě zbarvený sníh (kvůli požárům v Austrálii, popel zde pokryl část sněhu a ledovce). Brzy se nám odkryl výhled na známou červenou chatu (Mueller Hut) a stejně rudou kadibudku. My se usadili kousek nad chatou a dopřáli si svačinku s královským výhledem na Mount Cook a Eagle Peak. Dlouze jsme se slunili a nasávali vitamín D.
Mueller Hut (1 800 m.n.m)
S nádherným výhledem před sebou/za sebou jsme vyrazili zpět do údolí Hooker Valley. Cesta rychle ubíhala, my poskakovali po kamenech a řádili ve sněhu. Jak jsme sestupovali, tak se měnila i teplota, takže jsme postupně začali mírně "umírat" horkem, především v části se schody, kde na nás pražilo odpolední slunce. Absolutně jsme nechápali/nevěřili, že jsme ráno vyšlápli takové množství schodů. Shodli jsme se společně, že jsme nejspíše měli dobrou dávku motivace. Vrátili jsme se zpět na parkoviště, zajeli si dát sprchu do Mount Cook Village a užili si pohodový večer na free spotu u městečka Twizel.
A pro menší ukázku vkládám krátké video o papouškovi Kea, který je snad jediným horským papouškem na světě a žije právě zde na Novém Zélandu. Kea je proradně chytrý a dokáže si poradit se stěrači, těsněním, gumou...prostě nejspíše se vším, co se mu objeví v jeho blízkosti. Najít ho lze ve vyšších polohách jižního ostrova.
My máme za sebou pár dní v oblasti Canterbury a Mackenzie a postupně se přesouváme do oblasti Central Otago a Queenstown, ale o tom zase příště :) ...
Komentáře