Hurá! My konečně bydlíme...

---

Hurá! Volejte sláva a tři dny se radujte! Přesně tak zněly naše slova, když jsme se doslova uhnízdili v našem novém bydlení. Bylo by vhodné nastínit, jak jsme si žili dříve, abyste si nemysleli, že jsme více jak týden strávili "kdo ví kde". Od příjezdu jsme s Honzou bydleli v hostelu v centru Wellingtonu (Trek Global Backpackers). Nejprve jsme bydleli v pokoji pro čtyři, kde byly dvě dvoupatrové postele a pár skříněk. Po jednom dni jsme ale zjistili, že máme těch věcí poněkud hodně, a když se chceme dostat do kufru, blokujeme tím život ostatních spolubydlících. Proto jsme asi po třech nocích vyměnili čtyřlůžkový pokoj za dvojlůžkový. Měli jsme tak patrovou postel, dostatek úložného prostoru a dokonce i stůl, ze kterého jsem si brzy udělala kancelář. Jedinou nevýhodou našeho pokoje bylo, že společná kuchyňka byla kousek od našich dveří, proto jsme byli i skrze zavřené dveře v neustálém ruchu. Rušno bylo kolem půlnoci při usínání, během spánku kolem čtvrté ráno, i při vstávání kolem 7-10 hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme první týden zařizovali vše nejnutnější a hodně času trávili venku, tak nás neustálý ruch spíše unavoval a už jsme ani neměli moc náladu přidat se k živě vypravujícím obyvatelům hostelu. Na obrázcích můžete vidět náš pokoj a náš klasický ranní barový stůl, který jsme měli hned u dveří pokoje.

Poté co jsme vyřídili a aktivovali účet v bance, vyřídili si IRD číslo pro daně a začali se dívat po nějaké práci, přišly na řadu prohlídky nového bydlení. Najít byt v dobré lokalitě Wellingtonu, který by byl cenově dostupný a dalo by se do něj nastěhovat ASAP (tzn. okamžitě), je celkem oříšek. Za celý týden jsme prošli asi 8 bytů, které jsme sehnali skrze facebookové skupiny nebo portál Trade Me. Napsali pár emailů, domluvili si čas prohlídky a zapsali vše do našeho diáře. Tak vzhůru na výběr! Po asi pěti prohlídkách jsme však byli čím dál skleslejší. Vyplnili jsme pár žádostí (formulář, který dává každý pronajímatel) a doufali, že něco vyjde. Bohužel to tak jednoduché nebylo. Zájemců na byty je mnoho a ve většině případů dostanou přednost místní. Ve čtvrtek jsme měli domluvené čtyři prohlídky. Po třetí jsme už měli dost a již se nám vůbec nechtělo na tu poslední. Poslední prohlídka se konala u slovenského páru, o jejichž inzerátu jsme se dozvěděli na CZ/SK skupině lidí ve Wellingtonu. V onen čtvrtek strašně lilo, stoupali jsme do velkého kopce a já si říkala, jestli to vůbec klapne. A ejhle! Setkání s Barčou a Jozefem bylo milým překvapením. Bydlí už pár měsíců na kopci v Te Aro s jedním kiwákem. Nabídli nám, že se kiwák přestěhuje na měsíc do malého pokoje, my si vezmeme jeho pokoj a až za měsíc pojedou s Barčou s Jozefem na jižní ostrov, přebereme jejich pokoj. A tak slovo dalo slovo a my získali nové bydlení.

Zaplatili jsme nájem, přečkali v hostelu do úterního rána a začali jsme se stěhovat. Kdo by řekl, že těch věcí je tolik! Jelikož je dům hodně v kopci, bylo potřeba více rozprostřít věci, abychom nemuseli táhnout těžké kufry a krosny najednou. Jednu část věcí jsme tak stěhovali v pondělí a další část dvakrát v úterý. Kromě stěhování jsme se pustili do pořádného úklidu, ačkoliv bude pokoj náš jen na měsíc, přesto byla potřeba pořádná údržba. Během úklidu jsme dokonce zažili zemětřesení. Mírné otřesy jsme cítili, ale nějak jsme nedokázali identifikovat, jestli to byl vítr, zemětřesení nebo projíždějící auto. Až večer nám Barča říkala, že zemětřesení bylo o síle 6,1 stupňů a bylo po celém ostrově. V rámci příprav našeho pokoje jsme vyrazili nakoupit ložní prádlo. Na doporučení Barči jsme navštívili Family Store (zdejší second hand) a pořídili jsme si povlečení, prostěradlo a peřinu. Značně jsme ušetřili, neboť to vše nás stálo asi 20$, což je částka odpovídající malému dennímu nákupu. Po cestě z města jsme ukořistili v místním výprodeji kostýmu velké množství ramínek, a tak jsme se konečně mohli zcela vybalit. Dobrá večeře a sklenka vína, to už byla odměna největšího rázu.

Ve středu jsme si dopřáli regenerační dlouhý spánek, udělali jsme si brunch a pustili se do dalšího úklidu domácnosti. Poprali jsme se s závěsy, uklidili kuchyň i koupelnu. Poté jsme vyrazili na lov dalších doplňků. V místní prodejně kostýmu jsme si ve výprodeji pořídili prkno na žehlení za 5$ (75 Kč) a židli za 2$ (30 Kč). Stačilo to jen vytáhnout na kopec. Poté jsme se vrátili zpět do města, abychom si pořídili ještě stůl. Vyhlídli jsme si jeden v Family Store za 20$ a vrátili jsme se pro něj. Odšroubovali jsme nohy, které skončili v mé krosně a vydali se společně s deskou vstříc našemu zabijáckému kopci. Všechno nakonec dobře dopadlo. Prkno čeká na první košili u skříně, stůl nádherně sedí pod okno a židle se vleze pod stůl. Jak malé věci dokážou udělat obrovskou radost. Tak si tu sedíme a koukáme se s milovaným Honzou na tu naši dobře odvedenou práci, a myslím, že na naše tahání prkna, židle a stolu budeme ještě dlouho vzpomínat.

A jak takové bydlení na Novém Zélandu vypadá? Veskrze většina domů mimo centrum jsou postaveny do kopce. Některé z nich (stejně jako náš) jsou vícepodlažní, a tak je více bytů v jednom domě. K domům vede do kopce klikatá cesta obestavěná auty, takže řídit v těchto uličkách musí být velký zážitek. Uvnitř domu je většinou větší zima, než jsme zvykli, za což můžou okna s jedním sklem (oproti dvouvrstvým u nás). Naší záchranou je topení na chodbě a pro mě skvělé teplé papučky od maminky. A tak si tu žijeme na opačné straně planety :) ...